Po našem svolání do jango se koná pro nás dosud neobvyklá paráda. Naši dva důstojníci totiž prokazují takové pocty právě příchozímu, jaké tu nikdy nikomu nebyly předvedeny.
Článek
Jdou spolu s několika dalšími vojáky ze strážní jednotky pěšky či spíše mírně poklusávají, podle jeho pomalu jedoucího landroveru, ve kterém není nikdo jiný než nám dobře známý plukovník, tedy mezi poslední akcí, dokonce povýšený Tito Chinguchi. Přitom on v té jejich hierarchii zase tak velkým pohlavárem není, ale kdo ví proč tomu tak je? Možná ty jeho funkce ve Spojených státech ho činí tak důležitým.
Přijel sem k jango směrem od oné Olympijské vesničky, takže ta bezpečně funguje stále dál. Jeho první slova vyřčená směrem k nám, nás skutečně doslova šokují. Prý se právě vrátil z přímého jednání s našimi lidmi z ministerstva zahraničních věcí. Bylo tam prý už dohodnuto naše propuštění, jen prý ještě nejsou jasné všechny důležité modality toho aktu.
A že ty události kolem jednání o propuštění dostávaly rychlý spád, vyplývá z dalšího jednání, které proběhlo mezi Stanislavem Svobodu a Jeanem Wolfem, za účasti vedoucího 10. teritoriálního oddělení MZV Eduarda Kukana a tlumočníka Plocka. Jednání proběhlo v Praze v budově MZV dne 8. 4. 1984: …“S. nám. informoval Wolfa, že pri jednaní so zairským prezidentom Mobutu, tento prisľúbil poskytnúť letisko v Kinshase, pre prevzatie 20 čs. občanov, držaných UNITA v Angole, pri ich návrate do vlasti. Túto informáciu sme oznámili MVČK a prostredníctvom J. Wolfa žiadame informovať predstaviteľov UNITA. Je to v zmysle ich odporúčania s. nám. Svobodovi, pri rokovania v Bruseli, začiatkom februára t.r.“…“Na záver schôdzky bol Wolf informovaný, aby v budúcnosti udržiaval styk s Gato, ktorý sa zdržuje v Paríži a nie s Chitacumbim. S. nám. Svoboda v odpovedi požiadal Wolfa, aby tlmočil UNITA naše stanovisko. Sme ochotní stretnúť sa v Bruseli, i Ženeve, ak majú záujem pricestovať do Prahy, majú naše pozvanie, bude im garantovaná bezpečnosť a voľný odchod z ČSSR podľa ich želania. Počas pobytu v Prahe však predpokladáme seriózne jednanie, ktoré by priviedlo k určeniu pevného konkrétneho dátumu prepustenia čs. občanov s tým, že by sa dojednali všetky technické a organizačné otázky. Rozhodne, by cesta predstaviteľov UNITA k nám nemala byt turistickou či propagandistickou záležitosťou. Sme ochotný podpísať s UNITA spoločné komuniké, ktoré bude konštatovať, kto a kde jednal o prepustení čs. občanov.“…
V úterý 24. dubna, večer než jsme stačili zalehnout jako obvykle, tak v osm hodin, sem ještě jednou přijeli Thiérry Germond a spol. Kteří nás každého prohlédli a na základě této prohlídky nám zde zanechali nějaké potřebné léky. Měli už dopředu odhad, co můžeme potřebovat. Lumíra, který při těch jejich prohlídkách tlumočil naše odpovědi do angličtiny, přitom zaskočilo, že když mě prohlížel doktor nemocné klouby, tak nebyl vůbec překvapen tím, že po stažení kalhot nemám na sobě žádné trenýrky. Chtěl totiž vidět mé kyčle po sdělení, že v nich mám poslední dobou velké bolesti. Lumír mi potom říká: „Kemo, představ si, on ti přitom ani nemrk!“ Ovšem aby také ještě vůbec nad něčím mrkal. Však on také velice dobře ví, kde už tak dlouho jsme, a jaké jsou tedy i naše možnosti.
V sobotu dvacátého šestého května během odpoledne krátce po třetí hodině přijíždí skoro až k našemu skladu jeden tradiční zásobovací náklaďák. Nejsou na něm ale vidět vůbec žádné obvyklé krabice s běžným proviantem, který sem pro nás vždy přiváží!
To všechno co se potom děje dál, tak to je jako v nějakém zpomaleném filmu. Asi tak, jak to známe všichni z televize. Skoro všichni z nás dvaceti jsou před svými chýšemi a pozorně sledují co se tam venku děje. Současný druhý kuchařův pomocník Sintura, jde ze skladu směrem do kuchyně a nese tam na kovovém platu nějaké konzervy, ty které asi měly být použity na přípravu naší dnešní večeře. Je však přibližně v polovině své cesty zcela neočekávaně vrácen nazpět. A potom už jen přichází ten jednoduchý povel, ten, na který všichni z nás tak dlouho čekáme: „Balit a odjezd!“
A zabaleno máme všichni z nás doslova bleskově. Ty vojenské zelené torny, které máme od loňského července, jsou pro tento účel zcela perfektní. Navíc zde všichni máme všech svých osobních věcí tak žalostně málo, že nám to vlastně ani nějak moc dlouho trvat nemůže. Bereme si ale nyní s sebou naprosto vše, až do té poslední maličkosti, jsme totiž již velmi dobře poučeni z loňského červencového odjezdu na Jambu. Tehdy se nám vše zde ponechané definitivně a nenávratně ztratilo. Takže na nějaké dodatečné zahození, byť jen pouhé plechovky, sklenice, kusu deky nebo i kartónové krabice, je dosti času vždy a všude. Zbavit nepotřebného se můžeme nakonec i v tom jejich „hlavním městě“.
Hned vedle té naší, nyní již opuštěné cubaty stojí Adolfo, ten zajatý kubánský poručík. Stojí tam spolu se svou permanentní dvoučlennou ozbrojenou stráží a po celou dobu velmi pozorně sleduje naše překotné nakládání. Musí mu být přitom hrozně. Je tady na Slonovce jenom o něco maličko kratší dobu než jsme tu byli my, a to ještě kdoví jestli. Při našem definitivním odjezdu ze základny nám ještě stačil zamávat. Někteří z nás mu máváním odpovídáme a mrazí nás při pouhém pomyšlení na to, co ho tu ještě zcela jistě čeká. Ona Kuba o něho totiž zaručeně nikdy nepožádá.
Zdroj: SAZEČEK, Lubomír. Zajati v Angole – Rok v buši. Brno: L. Sazeček, 2009; SAZEČEK, Lubomír. Zajati v Angole – Po 25 letech. Brno: L. Sazeček, 2010; Národní Archiv – Na Chodovci v Praze; J. Klíma – Angolská anabáze
English (UK) 
Slovenčina 
Português de Angola