Zajatci v Angole mají konečně první den na jih. Naděje stoupají

Jak odhaduji, ušli jsme sem z Alto Catumbela dobrých dvacet osm kilometrů. Byl nám tu vymezen maličký prostor, jen asi tak dvacet pět krát třicet pět metrů, který je na dálku viditelně ohraničený čerstvým lýkem nataženým mezi řídce rostlými stromy. Za docela malou chvíli tam hořely dva větší ohně a okolo nich se tísnila většina nás zajatých. Unaven jsem byl v tuto chvíli přímo hrozně, cítil jsem také hlad a měl žízeň. Janě, za její pomoc s taškou a dekou půjčuji mé rezervní jeansy, s nimi jeansbundu. Ta mi při převlékání vyklepala z kapsy kalhot digitální hodinky, které jsem tam měl schované před deštěm. Snažili jsme se je na tom místě ještě spolu nalézt, ale bez úspěchu. Několik zoufalých odvážlivců z našich řad obsadilo po sdělení, že tu zůstaneme do zítra, čtyři maličké nedávno postavené slaměné cubaty. Ještě včera by nikdo z nich nic neudělal ani náhodou. Já jsem si raději zalehl přímo u jednoho z těch malých ohňů.

A tak až ráno, před sedmou hodinou, mě vzbudilo světlo nového dne. Toto nezvyklé prostředí na vrcholcích kopců, na které jsme od nás ze sídliště Bairro Um vždy dobře viděli, na nás působí velice stísněně. Porost je zde blízký buši, všechny stromy jsou o hodně nižší než v okolí města a rostou daleko od sebe. Namačkáni na malé ploše, obklopeni kolem dokola vojáky, kteří se pohybují i mezi námi. I když jsem od včerejšího dopoledne vůbec nic nepil a od noci skoro ani nejedl to na sobě nijak zvlášť nepociťuji. Všude v táboře kolem nás byl od samého rána čilý ruch, byl neustále slyšet ze všech stran sborový zpěv a bubnování na batuky. To UNITA prý slaví zrovna dnes, sedmnácté výročí svého založení, tak si nás darovali jako dárek k narozeninám. Mezi námi zajatými vládne hluboká beznaděj a naprosté zoufalství, což se projevuje u každého jinak.

Odpoledne nastal v táboře veliký zmatek. Nad námi se totiž znenadání ozvaly motory dvou stíhaček, které několikrát přeletěly velice blízko, také i nízko nad zemí. Každý z nás zajatých, kdo měl na sobě nějaké světlé oblečení, ho musel rychle vysvléci, i tak nás vojáci rychle nahnali pod nejbližší stromy. To proto, aby nás nebylo shora z těch letadel vidět. Domnívám se však, že by v tom letadle musel být úplný slepec, aby přehlédl tak velkou skupinu lidí, na malém místě. Tím myslím všechny vojáky okolo nás, tak i naši skupinu. Už v neděli přes den, či spíše až odpoledne, a hlavně k večeru, začaly mezi našimi lidmi řádit intenzívní průjmy, které mnohé z nás doprovázely ještě dlouho potom.

Těsně po poledni se podle všeho začíná schylovat k odchodu. Nejprve se přesunují velké skupiny ozbrojenců včetně nosičů, a bylo jich mnoho. Dost těžko se dalo určit kolik jich prošlo, ale dvě tisícovky jich byly. Potom začala děvčata od kuchařky Zany se zpěvem a tancem poblíž našeho prostoru. A záhy následuje výzva, abychom se všichni shromáždili na jednom místě. Ty zpívající dívky za malou chvíli, a to přibližně ve stejném počtu, nahradili vojáci. Tady jsem měl poprvé, ale už naposledy, skutečné obavy o život. Ta malá jednotka se samopaly v rukou mi vyvolávala silnou asociaci nastupující popravčí čety. Tento pocit byl tak silný, že jsem si podvědomě hledal místo, kde si ustelu. Z omylu mě naštěstí vyvedli velice brzy, začali zpívat. Většina písní, pokud byla zpívána portugalsky a bylo jim rozumět, oslavovala hlavně úspěchy UNITA, její cíle, skvělou budoucnost, přitom nemohl přijít zkrátka ani její vůdce, Jonas Savimbi.

Mezitím zasedlo do skládacích židlí velení jednotky, která přepadla Alto Catumbela. V čele tohoto velení je mladý, ani ne čtyřicetiletý podplukovník Alberto Chendovava se svým zástupcem, kterým není nikdo jiný než můj známý kapitán z citroenu. Podplukovník nám udělal rozsáhlé školení. Je to o tom, co to hnutí UNITA je, jaké politické a vojenské cíle svou činností sleduje, jakou roli v nich hrají zahraniční experti, tedy my.

Hned potom přešel ke způsobům, jakými se s tímto, pro ně prý nepřijatelným stavem, vypořádávají. Hovořil o útoku na Alto Catumbela, o tom, jak pečlivě byl připraven a doveden do vítězného konce. Vysvětlil nám také to, jak bude vypadat naše cesta na jih. Podle něho máme dojít po osmi až dvanácti stech kilometrech do oblastí, jimi zcela kontrolovaných, kde budou moci použít, své vlastní dopravní prostředky. Odtamtud nás a Portugalce pošlou do zemí našeho původu.

Musíme prý denně urazit mezi třiceti až čtyřiceti kilometry, někdy možná i více než padesát. Přitom se půjde převážně v noci, to kvůli utajení pohybu kolony. Jíst většinou budeme dvakrát denně a dosti možná, že někdy ani to ne. Kdyby bylo potřeba zrychlit tempo pochodu, tak nás rozdělí do menších skupin. Řekl nám také, že vládní jednotky FAPLA udělají vše pro to, aby nás v prostoru kudy půjdeme našly, a pokusí se zřejmě na jih Angoly pochodující kolonu UNITA napadnout. Případné ztráty z našich řad se prostě označí za oběti UNITA. Tomuto tvrzení jsem věřil tak ze všeho nejvíce, protože na straně FAPLA žádní velcí lumeni nebyli. Oni se ale postarají o to, aby se něco podobného nemohlo stát. Musíme jim věřit, být disciplinovaní a plnit pokyny vojáků a důstojníků UNITA tak, aby vše dopadlo dobře a my všichni se dostali co nejrychleji v pořádku domů, do Československa. Vyrazíme odtud ještě dnes, za dvě hodiny.

Vyšli jsme až malou chvíli po osmnácté hodině, když už byla téměř tma. To místo prvního táboření opouštíme prudkým, bezmála dvacet pět metrů vysokým, téměř kolmým svahem. Skupinu zajatců A, skupinu do které patří naše osmičlenná parta, tvořili dále Marie se svými dětmi, obě zdravotní sestry Jarmila a Milada, také celulózaři Jaroslav, Pavel, Jozef, elektromontér Eduard, dále to byly tři rodiny: pětičlenná Frantova, čtyřčlenné Ivoše a Tondy. Zbytek ze všech našich lidí utvoří skupinu B, přitom byli ještě v každé z těchto dvou skupin zastoupeni i altocatumbelští Angolané. Ti jsou převážně portugalského původu.

Plánovaný noční pochod po pouhých čtyřech, pěti kilometrech znenadání skončil. Bylo určeno místo, kde máme dnes přespat, to bylo pro nás naprosto nečekané, zejména po předcházejícím proslovu podplukovníka Chendovavy. Možná chtěli Uniťáci u eventuálního vnějšího pozorovatele vzbudit zdání odchodu a oklamat ho. Začaly už první kolize mezi zajatými, někdo byl rychlejší při rozdělování dek či jiných věcí jakož i potravin, a hned bylo zaděláno na malér. Od začátku mezi námi chyběla jedna vysloveně silná vůdčí osobnost, anebo skupina, která by usměrňovala dění v naší komunitě. Každý si příliš hrál na svém písečku, a to ničemu neprospělo. Ušli jsme od začátku zajetí – 32 km.

Zdroj: SAZEČEK, Lubomír. Zajati v Angole – Přepadení a pochod. Brno: L. Sazeček, 2008.