Jdeme Angolou pod samopaly už na doraz, v nohách těžkých 570 kilometrů. Dál už o jednoho míň

Dostali jsme se skokem do 8. 4. a vojákům dochází trpělivost s rychlostí pochodu. Rodiče s dětmi rychlost neustále zpomalují svými požadavky na pomalejší pochod. Asi tak v deset hodin večer, to, když jsme skoro spali, k nám přiběhl Pena. Máme se, kromě Pepana a Viktora, všichni ostatní z nás osmi, znovu dostavit tam, kde jsme seděli dnes odpoledne. Tam už jsou někteří naši lidé z ostatních chýší, nakonec se nás tu schází celkem šestnáct dospělých. Coronel, který sem přišel zároveň s námi posledními, nám sdělil, že se ve vedení UNITA rozhodlo, aby se neprodleně vytvořila dvě menší a rychlejší družstva z našich řad. Je prý potřeba, aby bylo dosaženo cílových základen na jihu Angoly mnohem dříve, než zatím vychází podle dosavadních výsledků pochodu naší skupiny.

Pohyb celé té naší veliké skupiny zajatců včetně doprovodu je prý až příliš pomalý, je stále příliš mnoho našich lidí nesených. Navíc je prý značný zájem ze strany Mezinárodního červeného kříže a zahraničních novinářů, aby konečně viděli někoho od nás na jihu země. Tlak světového veřejného mínění na UNITA byl asi v tuto dobu hodně silný. Tyto dvě malé skupiny, o kterých byla řeč, měli vytvořit skutečně nejzdatnější jedinci z nás, tedy právě my všichni, kteří tu zrovna teď sedíme. K tomuto výběru se prý vojáci odhodlali po předchozím bedlivém sledování chování nás všech. Dvě naše menší skupinky s podstatně menším vojenským doprovodem, by měly překonávat denně okolo padesáti kilometrů po dobu deseti dnů, kdy by měly dorazit do oblastí plně kontrolovaných UNITA. Tam by se pokračovalo s využitím nákladních aut na dokončení celé té cesty, až na cílovou základnu Jambu.

Představa pouhých deseti dnů pochodu v nás všech vyvolávala odhodlání tuto variantu rozhodně podstoupit. Marie, která sem byla také přizvána, měla zaujmout odborné stanovisko k našemu zdravotnímu stavu. U mě jí vadila revmatická minulost, což naštěstí projevila pouze česky. Já sám jsem byl naopak silně přesvědčen o tom, že ta předpokládaná kratší cesta, byť bude třeba mnohem tvrdší, je pro mě rozhodně tou nejlepší variantou, která se mohla nabídnout. Toto jsem ji sdělil, také česky, čímž to pro nás skončilo. K nikomu jinému už žádné připomínky neměla.

Poté nám kupodivu vojáci ještě dosti logicky navrhli to, abychom si také my sami vybrali ze svého středu dva tlumočníky-vedoucí družstev. Naše volba přitom padla docela samozřejmě na Sašu a potom, to hlavně díky iniciativě Vény, poněkud překvapivě také na mě, což jsem po akceptování ostatními z nás přijal. To se ale později ukázalo pro mě jako dosti nešťastné řešení, jinak bych byl zcela jistě jedním v Sašově výběru a došel tak na cílovou Jambu o více než jeden měsíc dříve.

Dal jsem tedy Sašovi možnost prvního výběru, to byla možná moje druhá velká chyba v poměrně krátké době, a on se rozhodl pro Antonína, Andreje, Jána, Eduarda, Václava, Františka (toho ale pro jeho neochotu riskovat vyměnil Viktor) a Jozefa. Na mě potom zbyli ti ostatní, tedy Jarmila, Milada, Eva a Jiří, Jaroslav a také Pavel. Coronel také ještě po krátké diskusi přislíbil poskytnout těmto dvěma skupinám nějaké další věci pro zajištění osobních potřeb a potom nás konečně propustil spát. Dnes tedy definitivně. Nás patnáct, kteří jsme právě byli vybráni do rychlých skupin, máme zase o čem přemýšlet. Ráno zase budou mít téma na velké přemýšlení i někteří ostatní z nás. Musíme se tedy nyní po společných čtyřech týdnech prožitých na cestě rozdělit na více menších skupin.

Za deset dní se situace hodně vyhrotila. Jarda ušel pouhých 620 km.

Až nás uložili na jedné maličké základně, kde bylo na poměrně souvisle ohraničené rovné ploše rozestavěno asi tak čtyřicet až padesát již postarších cubatas. Naše sedma, která se mezitím vrátila do lůna velké skupiny, si rychle zabrala ty první dvě, které se ale potom po přesunutí zbytku skupiny vlastně staly posledními. Přičemž v předposledním jsou uloženi Jarka, Jarda a Pavel, v té poslední, Eva, Milada, Jirka a já. Vydali jsme se také okamžitě nasbírat si do našeho nejbližšího okolí dřevo na tradiční odpolední a večerní oheň, který si hodláme rozdělat mezi oběma chýšemi. To byla pro nás obvyklá činnost po dojití na cílové místo, která příslušela zejména nám mužům, ženy mezitím připravily to místo, kde se bude tento den spát. A protože je do večeře ještě relativně hodně času, jen tak na chvíli zaléháme, abychom si po cestě odpočinuli.

Ale už krátce po čtvrté hodině odpolední na nás od vedle Jarka volá, že se Jardovi udělalo hodně špatně. Nemůže se prý vůbec zvednout. Tehdy už ležel venku ve stínu, v trávě pod velikým stromem. Když jsme k němu došli, tak byl v hlubokém bezvědomí. Začalo to s ním být špatné. Nějakou chvíli trvalo, než sem přišla nejen Marie a potom také konečně i vojenský enfermeiro. Stále ale chyběly jakékoli léčebné prostředky, kterými by se mu mohlo nějak, a hlavně rychle, pomoci. Protože snad bylo také podezření na cukrovku, vyšašili vojáci kdesi alespoň cukrovou šťávu. Tu však Jarda už nebyl schopen ani polknout. Enfermeiro také ještě někde vyhrabal nějakou infúzi (jednalo se podle nich o 5% glukózu). To bylo ale vlastně vše, co byli schopni v tuto chvíli udělat. Poté už tam ti vojáci jen tak stáli a prostě se jen usmívali. To mi připadalo na danou situaci strašně kruté, oni se zřejmě usmívali z rozpaků. Pro nás to byla dosti neuvěřitelná reakce na situaci, kdy tady umíral jeden z nás. Bylo to opravdu velice zoufalé. Marie se za malou chvíli zeptala, kolik je hodin! Bylo sedmnáct hodin čtyřicet pět minut, 19. 04. 1983 a náš kolega Jaroslav právě zemřel!

Všechny ženy okolo plakaly a slzy se dokonce objevily i v očích některých z našich mužů, kteří tu nablízku právě jsou. Bylo nás kolem něho z celé naší početné skupiny zajatců jen pár. Všichni ostatní jako by se této nepříjemné situace tak trochu báli. Jenom tak zpovzdálí, nebo raději zalezlí ve svých cubatas, zevnitř sledovali to, co se venku kolem Jardy děje. Snad prostý živočišný strach, že se totéž může stát i někomu dalšímu z nás. Anebo jednoduše jenom velká obava ze zlých zpráv. Kdo ví, co všechno může člověk cítit v tak těžkou chvíli.

Coronel nám ještě po aspirantech vzkázal, že by si chtěl promluvit s deseti z nás, kteří nejlépe rozumíme portugalsky. Toto chtěl asi proto, aby se přitom nemusel ztrácet čas tlumočením. Máme za ním přijít do jango v devět hodin večer na kratičkou poradu. Velící coronel nám nejdříve vyjádřil svou osobní lítost nad tím, co se dnes večer stalo. Oznámil nám poté, že byla neprodleně vyslána zpráva do jejich hlavního stanu. Nyní čekají na nějakou konkrétní odpověď, která má odtamtud přijít. Zdůraznil potom také, že i oni mají velké ztráty na životech. To už prostě nese každá válka. Potom nás informoval o tom, jaká jednání již údajně proběhla ve prospěch našeho propuštění, hlavně ta z iniciativy naší vlády. Pro naše propuštění se také měla vyjádřit řada různých vlád, předních světových politiků, jakož i mezinárodních institucí a významných osobností. Náš ministr zahraničí prý údajně podnikl několik zahraničních cest, na kterých vedl hlavně jednání o našem současném problému. A papež se prý dokonce několikrát veřejně vyjádřil v náš prospěch.

Dále nám také oznámil, že naše děti a ženy budou poslány domů hned po dosažení jejich základen na jihu země. O propuštění nás mužů se má rozhodnout o něco později. Nakonec ještě jednou na samý závěr vyjádřil lítost nad úmrtím Jaroslava. Zopakoval, že i mnoho z nich stále umírá, a to nejen muži. Navrhl nám formu projevu smutku tady v Africe obvyklou, tedy obřad s plačkami. My po krátké poradě mezi sebou souhlasili s jednou hodinou zde obvyklého projevu. Potom jsme se v klidu rozešli a vojáci připravili u chýše, kde byl Jarda uložen několik jednoduchých lavic z klád, a nanosili dřevo na oheň.

Mezi dvacátou druhou a dvacátou třetí hodinou, se nás tam sešla většina zajatých, přišli také všichni vyšší důstojníci UNITA a asi takových čtrnáct, patnáct děvčat z party okolo kuchyně. Ta zazpívala smuteční písně, převážně v domorodém jazyce umbundo. Mezitím všechna plakala tak, jako by jim zemřel někdo velmi blízký. Je nutno říci, že jejich projev byl skutečně velice dojímavý, takže trochu citlivější povahy mezi námi si přitom zaplakaly také. Po hodině jsme se rozešli spát s obavami z příštích dnů. U té cubaty se zesnulým Jardou potom, asi po celou noc, stála dvoučlenná hlídka vojáků z našeho doprovodu.

Studené, dnes velmi smutné, ráno dne, kdy máme jeden další nucený odpočinek. Snídaní je nám hustá fazolačka s chlebem broa, to je ale až po osmé hodině ranní. Ještě je to kupodivu stále bez nějakého velkého strkání a v naprostém poklidu. Potom se můžeme jít všichni umýt do nedalekého potoka, ten je asi takových osm set metrů na východ od této základny. Je zde poměrně dost velmi čisté vody. Docela široký potok pomalu teče v nádherném malebném plochém údolíčku. Zůstali jsme u této vody po celé dopoledne, nežli nám uschlo všechno vyprané prádlo. Protože je poměrně pěkné teplo, je totiž bezvětří a slunečně, tak jsme se všichni věnovali hlavně odstraňování písečných blech z chodidel nohou a odpočinku na slunci. Absolutní rekord v počtu těchto parazitů zaznamenal František, měl jich snad celkem na obou nohách přes deset kusů.

V osm hodin večer se koná naše oficiální poslední rozloučení s Jaroslavem. To sem na to stejné místo, kde byla včerejší smuteční akce, přišli všichni naši zajatí včetně Portugalců a nejvyšších důstojníků UNITA. Nebožtík byl uložen do jakési dřevěné truhly připomínající poloviční šatní skříň nebo snad i příborník. Potom také ještě Fero, vystupující zde jako poslední oficiální zástupce našich odborů, přečetl při světle petrolejky, kterou mu u ramene přidržoval Michal, text na rozloučenou se zemřelým kolegou. Na samý závěr všichni naši zazpíváme Československou státní hymnu. To už si čtyři vojáci naložili truhlu na ramena a odnášejí ji odtud pryč, směrem na severovýchod od základny. Ani vlastně nevíme, jak daleko odtud šli a kdy se vrátili zpět. My jsme se odebrali všichni spát, většinou se smíšenými pocity.

21.04.83 – Dnešní budíček máme o čtvrté hodině ranní, po něm ještě následuje opravdu velmi jednoduchá snídaně, kterou jsou husté vařené fazole. A v pět hodin ráno zase odcházíme dál, je to severo-severovýchodním směrem, velmi členitým a kopcovitým terénem. Na další cestu nám krásně posvítí hořící Mírova cubata. Byl to tentokrát on, komu zahořelo obydlí. Naštěstí je to po době nutné potřeby, jinak by mu asi nebylo dobře.

Už po nějakých čtrnácti kilometrech, krátce po desáté hodině dopoledne, následuje první dnešní odpočinek, ke kterému jsme si zakempovali na maličkém vršíčku, nad malým bažinatým potůčkem, uloženi v příjemném stínu pod od sebe daleko rostoucími nízkými stromy. Je totiž hodně velké teplo, a tak si raději vyhledáváme příjemný stín. Potom, při již tradičních dostizích o misku kukuřičné kaše při obědě jsem nečekaně dostal zezadu ránu přes obě nohy, asi od nějakého dobráka od nás, přitom jsem upadl. Zařekl jsem se potom, že mě může být příště něco podobného ukradené i kdybych snad neměl jíst. On totiž jako vždy ten oběd za to vůbec nestál. A navíc mám do krve odřenou levou ruku od zápěstí až k lokti a další mělkou řeznou ránu pod malíčkem na dlani ruky pravé, to je pro mne skutečně dostatečným varováním. Jenže všichni z nás jsou neustále dojančení ze strachu před ještě větším hladem, než máme právě nyní. Potom ty závody k hrnci nemohou nikdy ustat. Zejména, když se může stát, že několik posledních dostane menší porce než ti, na začátku řady.

Zdroj: SAZEČEK, Lubomír. Zajati v Angole – Přepadení a pochod. Brno: L. Sazeček, 2008.