Končíme 1320 km pěší část cesty divokou Angolou. Safari pokračuje hlavně v noci.

Velmi bídná snídaně byla v pět hodin třicet, již před samým rozedněním. Pro každého z nás je to jenom jeden jediný klásek kukuřice. Potom už vycházíme, dokonce hodně neuspořádaně dál na další cestu. Jde se totiž na rozdíl od předchozího zvyku nikoli v řadě, ale vláčíme se vpřed ve skupinkách jdoucích někdy živelně vedle sebe. Ani vojáci nemají dost energie ke své obvyklé buzeraci. A jen, tak jako vždy, jsou ze samého počátku zase jenom malé potíže s Nevyzrálým, který ještě neustále a tvrdošíjně odmítá jít po svých. Dnes je to skutečně s oboustranným velkým hádáním a vzájemným nadáváním. Navíc nás opět chtějí vojáci zamaskovat zelenými větvičkami.

V pravé poledne je jenom jedna kratičká přestávka a potom ještě popojdeme o jeden kilometr dál. A tam konečně narážíme na vojáky, kteří nám prý jdou naproti od oněch, na nás čekajících nákladních aut. Přinesli nám sem sebou kupodivu i nějaké už chybějící potraviny, a tak máme k obědu sice jenom papu, ta je ale zato výjimečně oslazena cukrem. To nám zvedá náladu a dodává sil a potřebnou energii. Jen jsem stále nepochopil to, proč ta jejich zásobovací auta nemohla dojet až sem. Když sem mohli dojít vojáci, proč nemohla jet auta? Prostě logika Afričanů je někdy těžko pochopitelná!

Ve čtyři hodiny odpoledne je ohlášen další nástup na odchod. Už po celé dlouhé dva dny se stále jen motáme okolo této jedné řeky, o které jsem se již zmiňoval dříve. Jenom se stále držíme takových dobrých pět set až tisíc metrů od ní, na jejím levém břehu. Zdá se mi dokonce přitom, že snad vůbec nechtějí opustit ten les, kterým právě neustále pomalu postupujeme směrem k jihu. Právě v okolí této řeky je většinou po obou jejich stranách asi tak do osmi stovek metrů široký pruh, který je zcela beze stromů, jen řídkou travou zarostlá rovinka, tam se však s námi nikdy nepouští. Vedou nás raději tím hustším, břehům řeky vzdálenějším bušem. Ušli jsme tak přesto dobré dvacet dva kilometry. Celá naše, dnes už čtrnáctka, si po definitivním zastavení zakládá tradiční vlastní oheň a okolo něj si hned zaléháme. Rýže byla dnes zase po dlouhé době se sušenými rybami, což chutná opět všem z nás. U toho velkého hrnce v kuchyni na konci rozdávání jídla byla opět strkanice o připálené zbytky rýže. Už aby bylo definitivně po všem a odpadly i tyto trapné chvíle! Někdy jsem silně přesvědčen, že i všem aktérům těchto tahanic je samotným dost trapně, musí přece vědět, že je přitom vidí i ostatní z nás.

26. 05. 1983 – Sladké pirão k snídani si sníme ještě za naprosté tmy už v pět hodin ráno. Měsíc již zapadl, ale slunce zatím ještě nestačilo vyjít. My už za pouhých třicet minut kupodivu šlapeme buš. A po nějakých šesti kilometrech, asi tak v osm hodin, si mnu oči, zda vůbec dobře vidím. Vidím totiž docela zřetelné stopy nějakých kol nákladních aut v písku a trávě před námi a místy jsou také trochu polámané některé mladé stromky! A skutečně! Opravdu! Opodál, jen tak sto dvacet metrů vpředu od nás, už stojí v nízkém křoví dva polské stary. Tento sedmdesátý šestý den pochodu tedy konečně rozhodl o konci pěší části našeho přesunu na jih země!

V očích některých z nás se v tuto pro nás důležitou chvíli dokonce objevují slzy. Jsou to slzy nesmírné radosti a štěstí, že už je tu konec jednoho velkého trápení, a nikdo se za ně vůbec nestydí. S těmi dnešními pouhými šesti kilometry jsme ušli z naší Alto Catumbela až sem celkem asi tak tisíc tři sta dvacet šest kilometrů, většinou za velmi těžkých, chvílemi až nelidských podmínek. Takže nyní konečně skončil náš velmi dlouhý pochod. Těžký pochod vedoucí po divokých afrických stezkách, pochod, který stál jeden lidský život a opravdu nezměřitelné utrpení všech dalších sedmdesáti zajatců. Pochod, trvající předlouhých sedmdesát šest dní a nocí, dní plných nejistoty, který ale také nutně odhalil vše, co v sobě každý z nás jistě má. Po tom všem jsme měli všichni veliký pocit štěstí a nesmírné úlevy.

Zakrátko se nám vojáci UNITA také trochu předvedli i v kladném slova smyslu. Dali nám každému po čtyřech vojenských sucharech a k tomu i vrchovatou polévkovou lžíci oříškového másla z buráků. Chutnalo nám to všem po tom příšerném hladu na cestě jako ta nejlepší delikatesa. A teprve až po obědě, kterým byla poprvé rýže se zeleninou a masem z konzerv v nezvykle velkých porcích, jsme se začali připravovat na závěrečnou cestu nákladními auty.

Ty již zmíněné dva stary ale neměly zase až příliš velkou ložnou plochu. Neslibovaly nám tedy ani žádné velké cestovní pohodlí. Jsou tu připraveny bohužel jenom dva a tak se zase jednou rozdělujeme na dvě přibližně stejně veliké skupiny. Na jedno z nich celá ta naše čtrnáctka a k tomu ještě rodiny Dalibora, Honzy, Vila, Franty, navíc také trojka Vlastenců a Emil s Martou, zbytek z našich lidí a všichni ti bílí Angolané jsou potom uloženi na tom druhém. Na každém z těchto aut je kromě toho také ještě jedna volně ložená rezerva, jeden dvěstělitrový sud s naftou, k tomu všemu jeden další stejně velký sud s vodou, jakož i veškerý proviant a několik dalších členů doprovodu. Je tu tedy opravdu dosti husto a hlavně těsno.

Všem nám ostatním způsobovaly nepříjemnosti hlavně nižší větve stromů rostoucích při cestě, které nás dost silně šlehaly do obličejů, paží a někdy také do zad. A přitom nám strhávaly i některé volné části oděvů, zejména ty hnědé kšiltové čepice, které jsme všichni kdysi od vojáků dostali. Nechtějí nám dokonce zastavovat ani kvůli tělesné potřebě, což bylo pro nás zvláště velmi nepříjemné. I značnou žízní cestou trpíme, protože jakýchkoli vodních toků je tu v okolí stále méně a méně. Naštěstí už po nějakých ujetých sto padesáti kilometrech zastavujeme v malém lesíku na svahu.

V této době už mezi námi velmi výrazně chybí nějaká větší autorita, která by nějak řídila chod skupiny a trochu komunikovala s velícím Leandrem. Podobná situace jako v AC před zajetím! Před časem zvolená pětice samosprávy si nadále hájí jen své osobní zájmy a tím se už tak vysoká nervozita ve skupině jen stupňuje. Navíc při rozdělení na dvě auta se také tříští jednota celé skupiny i původní pětice stanovených vedoucích. K tomu všemu přistupují ještě někteří zvláště konfliktní jedinci, kteří dokáží hádat se s kde kým, a tak permanentně vytváří atmosféru dusna. Přitom na sebe vzájemně vytahují věci většinou již dávno zapomenuté a někdy i hodně směšné.

V devět hodin je konečně podávána rýže s párky z konzervy, což nečekal ani ten největší optimista mezi námi. Většina z našich lidí by však mohla po dvou hodinách jíst znova. Od setmění tu všichni jen ležíme pod dekami okolo několika ohňů. Zřejmě z té velké, a hlavně podstatné změny potravy se opět mezi námi rozšířily intenzívní průjmy, které nás většinou trápily hlavně na začátku zajetí. Každou chvíli s ním někdo z nás honem upaluje směrem do nedalekého křoví. Byl docela div, že se při jízdě autem nikdo z nás cestou nepodělal.

V noci jedou auta lépe už jenom pro mnohem vhodnější terénní podmínky. Písek, když je o něco chladnější, je také i mnohem sjízdnější, to hlavně díky svým změněným mechanickým vlastnostem. Proto ujedeme velmi snadno něco přes sto sedmdesát kilometrů bez nějakého velkého zdržování. Jestli jsme čekali na ochlazení písku, či na tmu, aby nás nebylo vidět, to vědí jen sami vojáci.

Při jedné z těch dalších krátkých nucených nočních zastávek si nemohu ani rozepnout kalhoty, jaká je mi zima na ruce. A přitom mám na sobě oboje jeansy, obě dvě trička, a i svou lehkou zimní bundu ve které jsem přijel loni z dovolené. K tomu všemu se vždy, pokud to ovšem jde, alespoň po dvojicích schoulíme do deky. Ale i tak je mi cestou hrozná zima, kterou umocňuje i ten pocit vzniklý až z nepřirozeně jasně osvětlené krajiny měsícem v úplňku. Písek v okolí se nám totiž jeví tak, jako by to byl čerstvě napadaný sníh. Lumír se mi sice při mých marných pokusech dostat se z kalhot smál. Já měl ovšem prsty na rukou tak zkřehlé, že jsem je pořádně ani neovládal. Zima je v noci skutečně den ode dne stále větší.

Dost prokřehlí zimou nasedáme nazpět na korby nákladních aut už v půl sedmé, ale za deset minut sedm hodin se jede dál, nyní pokračujeme směr východ. Dnes jedeme krásnou, do daleka až na samý obzor se rozprostírající plochou savanou, kde jsou rozsety jen velmi řídce a většinou osamocené stromy. Je tu sice poměrně daleko vidět, jenže ale ani tak tu není toho k vidění nějak mnoho, nikde nic.

Lumír už nám docela žloutne, brzy asi bude zralý. Teď je vlastně zcela jisté to, že má žloutenku. Musí však mít, zejména při té divoké jízdě, hodně velké bolesti. Podmínky na náklaďáku za jízdy terénem jsou příšerné, opravdu hrozné. Prach a s ním výfukové plyny jsou velmi nechutné. Zdá se, že výfukové potrubí je těsně před korbou auta děravé jako ústa staré ženy. A skoro všechny výfukové plyny jdou potom přímo na nás, na korbu. Řidič navíc jede tak, jako když to někomu ukradl. Není vůbec možné se s vojáky domluvit ani na jedné sebemenší pauzičce.

Konečně však zase jednou dorážíme k malé mělké řece. U ní, respektive přímo v ní, naše auta na dvacet minut zastavují, tak se budeme moci zase jednou konečně do sytosti napít relativně čerstvé vody. Do jedenácti hodin máme ujeto asi tak něco okolo osmdesáti kilometrů. Zároveň s tím zastavením započala příprava poledního jídla, a tak zastávka bude trochu delší, než bylo původně ohlášeno. Do té doby mezitím, to abychom zatím snad přežili, nám dali dvě sušenky se lžící marmelády. V půl třetí navíc, pak ještě vařená rýže s luncheonmeatem, a pro nás je to tedy zase něco trochu nového. Chutnalo nám to neobyčejně!

Zdroj: SAZEČEK, Lubomír. Zajati v Angole – Přepadení a pochod. Brno: L. Sazeček, 2008.