Městečko Alto Catumbela, to je tedy to místo, kde bych měl strávit příští dva roky života. Co nás tam čekalo nikdo netušil. Pět let klidného fungování skončilo velkým překvapením. Z pobytu v doslovném ráji se stalo neskutečné patnáctiměsíční drama.
Takže dnes je pátek, je 03. 07. 1981 a je téměř přesně sedmnáct třicet. Můj budoucí život v Africe, respektive v Angole, vlastně teprve v tuto chvíli opravdu začíná. Ve světle vlevo na samém obzoru zapadajícího afrického slunce, se mi to město včetně jeho nejbližšího okolí jeví nadmíru malebně. Mám z toho pochopitelně samé dobré pocity, ani se nedá přesně popsat, co všechno cítím.
Nám v naší koloně nyní již zbývá dokončit jen posledních několik stovek metrů jízdy, které ještě chybí k dojetí do dnešního cíle. Projedeme přitom kolem místního poštovního úřadu, okolo osamoceně stojícího městského vodojemu, dále okolo jednoho ze dvou místních benzinových čerpadel firmy Shell. Potom ještě malý kousek kolem staré nemocnice a už zastavujeme na pokraji sídliště Bairro Um. Je to na samém vrchu jedné jeho ulice, jménem Rua Cubana, kde už budou bydlet od dnešního dne tři úplné české rodiny. Pro mě je však zatím vše až příliš nové na to, abych stačil prostě jen tak jednoduše přijímat všechny nové informace, které se zde na mě řítí doslova ze všech světových stran. V tak kratičkém časovém úseku se asi tolik zážitků prostě nedá strávit jen tak najednou. Navíc i celý ten samotný posun sem na jižní polokouli, i přes všechny dostupné technické vymoženosti, je skutečně velice náročný.
Dům, ve kterém zde budu bydlet já, se však nachází až na Rua Checa. Dům má číslo deset a tam mi také mezitím převezli mé osobní věci. Budu tam bydlet spolu s dalšími dvěma experty, Antonem a Daliborem. Vždyť již na mě velice nedočkavě čekali a asi jsem je tak trochu zklamal malým zdržením, neplánovanou večeří na Rua Cubana. Jakýkoliv příjezd nového experta měl totiž vždy také něco do sebe i pro ty, ke kterým se měl ten příslušný nováček nastěhovat. To jsem tehdy ale, jako úplný nováček, nemohl snad ani tušit. Možná, že zrovna i oni pro mě nachystali nějakou slavnostnější večeři. Nikdy potom mi to však vůbec nedali najevo, jestli tomu tak skutečně bylo či ne. Spíše si myslím, že však ano.
Však on také každý nový přijíždějící spolubydlící znamenal pro ten, který dům, tam kam právě přicházel, vždy velkou spoustu novinek z domova a bylo to také hned z první ruky. Znamenal ale pochopitelně také vždy i velmi významný přísun některých poživatin, hlavně těch, které zde nemusí být zrovna právě k dostání. Jednalo se tu zejména o tuzemský rum, cigarety, sýry, hořčici, uzeniny a také některé druhy koření, které zde nebyly běžně k sehnání. Rovněž všemožné tiskoviny, hlavně poslední československé deníky, ale také fotomateriály, jako byly ustalovače, vývojky a kinofilmy, včetně fotografických papírů. To byly vždy velmi žádané artikly při příjezdu nováčků sem na sídliště. Samozřejmě, že se muselo vždy něco z toho nechat na první osobní prezentaci do našeho československého klubu, tedy alespoň nějaký rum a cigarety. Tam se bezmála celá skupina Čechoslováků pravidelně denně večer schází ke společnému posezení.
Tam také my všichni tři noví spolubydlící krátce po osmé hodině večerní a předchozím krátkém seznámení se společně vyrážíme. Nejde tu jen o nějakou pouhou osobní prezentaci, jsou zde totiž povětšinou také i všichni dospělí ze všech tří našich pracovních skupin. Dochází sem kromě toho i celá místní smetánka, to tady znamená, jak ředitel továrny, tak i všichni jeho náměstci se svými ženami. Náš malý klub na České ulici prostě tvoří jakési kulturní centrum v celé Alto Catumbela. Takže já tady také poznávám vedoucího naší, to je papírenské skupiny, kterým je v současnosti Oliver, dále Standu, Jána a Františka z varny celulózky, tedy všechny z mého cílového pracoviště v CCPA. Pochopitelně, že také již dříve zmíněného ředitele továrny Nuno Borguês da Silva s jeho ženou Fatimou, pracující na ekonomickém úseku, rovněž zbývající tři náměstky Tonyho, Basília a Oliveiru. Dalšími důležitými šéfy zde jsou doktor Jiří, vedoucí skupiny našich zdravotníků z Pôsto Médico a Miloš, vedoucí energetiků. Postupně se také i s těmito zmíněnými seznamuji, je to však až příliš náročné na to, abych si jméno každého z nich ihned a napoprvé zapamatoval. Aspoň, že některé znám už od nás ze Štětí a také z dnešní cesty z Lobita sem.
Poznávám se i s dalšími našimi zde pracujícími lidmi či jejich rodinnými příslušníky, kteří se zde dnes sešli. Mám už z toho všeho ale v hlavě tak trochu zmatek. A už toho na mne dnes opravdu bylo příliš mnoho najednou. Dovezl jsem s sebou kromě jiného také celou řadu dopisů nejen ze Štětí, ale také i z PZO z Prahy, včetně několika balíčků. Vše jsem tu ihned rozdal k velké spokojenosti adresátů. Jistěže také potěšil i můj velice skromný příspěvek, to je půl litru rumu a k němu jsem dal do placu i dvě krabičky cigaret sparta, pro všechny přítomné dohromady. Vše tady zkonzumují jaksi společně, kdo tu zrovna sedí, může si vzít, co chce. I když například ty sparty tu tak velký úspěch u většiny kuřáků nemají. Místní cigarety značky SL jsou mezi našimi lidmi mnohem oblíbenější. Dokonce i na dovolené našich expertů o ně byl mezi kuřáky velký zájem doma v ČSSR.
Takže ta celá následující sobota nám na desítce uběhla v naprostém poklidu, vstávali jsme všichni tři poté hodně dlouhé páteční noci, skoro až v devět hodin dopoledne. Zašli jsme ještě během dopoledne s Tondou do zdejšího armazemu, tedy do našeho malého speciálního obchodu, kde se nakupují téměř všechny běžné potraviny pro naše denní potřeby.
Obešel jsem a prohlédl si, během pondělního dopoledne hned po snídani ještě jednou, a to už za plného denního světla, pořádně naše sídliště včetně koupaliště a hned vedle něho ležícího víceúčelového hřiště a i dalších několik míst na celém našem sídlišti. Do práce jdu poprvé, jak už bylo jednou řečeno, až odpoledne, tedy na druhou hodinu. Při odjezdech ze sídliště se jedná o už zažitý a neměnný úzus, kdy se z takzvaného Havránkova náměstí na naší ulici, odjíždí služebními auty pět až deset minut před druhou hodinou odpolední do továrny společně. A kdo z nás se zrovna nevejde do některého z aut v první várce, počká si na druhou otočku, tedy na ta auta, která se na bráně obrátí a odjedou ještě jednou nazpět pro těch pár zde zbývajících pracovníků. Jezdí odtud s námi většinou i tři zde přítomní Portugalci. A stejně tak jako při odjezdu ráno na první část pracovní doby, proběhne ještě ta malá a krátká výrobní porada na schodech administrativní budovy.
Vedoucí naší skupiny Oliver se mi ještě i podnes, a to po celé dnešní odpoledne, osobně věnuje a procházíme spolu doslova všechna provozní zařízení, opravářské dílny a sklady továrny. A až teprve na samý konec této úvodní exkurze mě zavede na zdejší varnu a bělírnu celulózky, tedy na to mé konkrétní místní pracoviště. Představil mě přitom domácímu vedoucímu celého provozu, který se jmenuje Venancio Canale, a ukázal mi potom v doprovodu Venancia, také i všechna jednotlivá oddělení a zařízení varny a bělírny PPA.
Ta trochu kratší odpolední část první směny mi utekla velmi rychle, vždyť byla nakonec jen čtyřhodinová a brzy máme k šesté hodině večerní, kdy se opět všichni z nás scházíme mezi administrativní budovou a bránou závodu a stejnými auty jako odpoledne odjíždíme zpátky na naše sídliště. To už ale touto dobou zapadá slunce, jehož pohyb za horizont je mnohem rychlejší než na jaký jsme zvyklí u nás doma. Je to dáno místní zeměpisnou šířkou, u nás v Československu je to okolo padesátého stupně severní šířky a tady jen necelých třináct stupňů jižní šířky, tady potom je obvodová rychlost matičky Země o mnoho vyšší.
Vaříme si, tak jako tady v každém jiném domě obsazeném našimi lidmi, pochopitelně ze společných zásob nakupovaných většinou v armazemu nebo některé i v klubu, do kterých se přidávají jenom některé důležité maličkosti, jako je například řada u nás běžných koření dovezených si sem z Československa. Každý z naší skupiny papíráků, kdo z takového domu jako je náš chodí vařit pro ostatní, má nejméně o celou jednu hodinu zkrácenou dopolední část své pracovní doby. Chodí anebo většinou společně jezdí jedním autem z továrny domů už v jedenáct hodin dopoledne.
To je domluvené proto, aby mohl stačit svým zbývajícím kolegům ze svého domu celý oběd připravit tak, že je pro ně nachystán, když oni po poledni přijedou domů z práce. Toto malé opatření pouze vyrovnávalo podmínky, které by tu jinak měli muži s rodinami mnohem výhodnější než ti, kteří tu jsou sami. Začínat vařit ve dvanáct by ty sólo muže proti ostatním hodně diskvalifikovalo, i když stihnout do dvou hodin uvařit a najíst se by jistě bylo možné.
Zdroj: SAZEČEK, Lubomír. Zajati v Angole – Než přišla UNITA. Brno: L. Sazeček, 2009.
English (UK) 
Slovenčina 
Português de Angola