Po čtyřměsíčním věznění v buši svěřovat pozdrav domů na mikrofon je pro někoho záhul!

Více než 7000 km daleko posíláme vánoční pozdravy rodinám. Někteří mají slzy v očích, mnohým z nás se třese hlas, mnozí nevědí co mají na mikrofon říkat. Je to totiž dost intimní situace, na velké povídání. Nejhorší Vánoce v životě pro dvacet chlapů.

Pozdravy budou prý vysílány navečer, na Štědrý den, ve večerním vysílání londýnské BBC pro Československo. To vědomí, že je to právě vánoční pozdrav je tak moc silné, že ztěžuje mnohým z nás vyjadřování. Někteří z nás přitom mají v očích i slzy. Někomu možná vadilo i to, že to bude vysílat BBC, ale většině to bylo celkem jedno, kdyby to byla Svobodná Evropa.

Pomocí tradiční domorodé motyky, vypůjčené od s námi sousedících vojáků Tita s Tonym, si s Jirkou již podruhé upravujeme zarůstající okolí naší cubaty. Zejména všechny tři přístupové cestičky k chýši, ale také i všechny další přilehlé okolní prostory. Protože ta domorodá motyka je dvojfunkční, porazil jsem přitom také i vzrostlejší zdravou akácii rostoucí vzadu, kousek za naší chýší. Trochu nám tam překážela v cestě a chtělo se mi také trochu se na něčem vybít. Při tom jak ten strom podsekávám, chodí okolo mě nejdřív jeden a poté i další voják a pozorují mě přitom. Ten druhý už to potom asi nevydržel a zeptá se mě, proč ten strom kácím. A já, abych je zase jednou kapku potrápil, odpovídám, že letos strom porazím a nasekám, příští rok dřevo usuším a další rok nato spálím. Tím jsem jim chtěl trochu vrátit to, jak nás od začátku připravovali na tři až pět let dlouhé zajetí.

Od konce června mě bolí velké klouby, dokonce mnohem častěji než to bylo kdykoli před tím. Ten Voltarén, který mi doktoři dali při první zdejší návštěvě Mezinárodního červeného kříže, mám již dávno pryč. Teď mě tedy léčí jen sám velký Šaman, moc se mu to ale nedaří. A já mu navíc ani mnoho nevěřím, takže léky od něj jdou velmi často rovnou do oné vykopané díry za naší chýší. Většinou mi totiž vůbec nepomáhají a ani jejich podávání pro mě není moc důvěryhodné. Šaman nám je donese buďto zabalené jen tak v nějakém papíře od potravin, anebo také dokonce jenom tak volně ložené v kapse. A to už vůbec nemluvím o tom, že se mnohdy nenamáhá přijít s nimi sám a pošle nám sem ty léky jednoduše po svém poskokovi. A věřte potom tomu, co to od něho vlastně dostáváte! Potřebná antimalarika nám nedávají vůbec pravidelně a tak snad jedině multivitaminové tablety jsem přijímal úplně s klidem. Asi tak každý druhý měsíc se mi tu objevují v ústech poměrně nepříjemné afty. Čeká nás jistě ještě mnohem nepříjemnější doba než je tato.

Ukázalo se, že výběr všech deseti dvojic, sena samém začátku vyhlášení izolace, byl jistě přirozený, ale určitě také i hodně dobrý. Instinktivně se zde totiž spojili takové dvojice, které si mezi sebou velmi vyhovovali, ba co říkám, byli si chvílemi uvnitř i trochu podobné. Troufám si přitom tvrdit, že v drtivé většině případů to byl velmi dobrý výběr. U nás dvou s Jirkou to platilo zcela jistě do písmene. Nevím totiž ani o nějakých situacích, že by se dvojice v některé jiné chýši nějak hádaly, nebo měly mezi sebou nějaké velké osobní spory. Určitě nějaká absolutní shoda nepanovala nikde, ale vyložené hádky se neobjevovaly.

Deště jsou nyní skutečně časté, jsou prakticky každodenní. S nimi se zde následně, také docela pochopitelně, objevili hodně nepříjemní komáři a ale i mnoho jiné zvěře. Musíme si také vždy menší část drobnějšího dřeva přechovávat uvnitř v cubatě pod lůžkem, jinak nám hrozí, že už ráno nezapálíme oheň, vyhasne-li nám přes noc. Stačí ho na to vždy jen trochu, jen tak na rozdělání a potom už ochotněji hoří i dřevo vlhčí. Dovnitř nám skoro vůbec neprší, ale je tam někdy až nepříjemně velké vlhko. To snad ještě mnohem dříve, tam u nás v Alto Catumbela, tak tam jsme zcela pochopitelně všichni z nás snášeli to tady nepříjemné období dešťů o mnoho lépe. Jednalo se tam ale také o zcela odlišné životní podmínky, ať už to bylo v čemkoli. Přitom tady ani tolik nepršelo jako tam! Totiž jenom ten fakt, že se vlastně nikdy nemůžeme ani převléknout do nějakého jiného čistého a suchého prádla, či oblečení, je pro nás nesmírně krutý.

Hned z kraje následujícího týdne proběhl nám již dlouhou dobu dobře známý úklid, kolem všech našich domů a ulic, jak tomu nadneseně říkají. Je tedy zase zcela jasné to, že opět budeme vítat nějaké hosty. Všichni z nás se docela shodně domníváme, že to budou přinejmenším hoši z Mezinárodního červeného kříže, kteří nám slíbili, když tu byli naposledy, že sem za námi určitě přijedou letos ještě jednou. Snad ještě nějakou dobu před nadcházejícími Vánocemi. A časově by to teď tomu docela dobře odpovídalo, Vánoce jsou za dveřmi.

Ve středu odpoledne téměř hned po obědě nás vojáci opravdu všechny svolávají do velkého jango, kam za námi potom přichází jeden z majorů UNITA. Jeho první zpráva je pro nás opravdu přímo skvělá. Vrchní velení jejich organizace nám prý totiž pro příště povoluje každou neděli se mezi sebou normálně stýkat. V ostatní zbývající dny přes týden pak ovšem stále normálně pokračuje izolace po dvojicích, tak jako předtím dříve. Nejsme z toho rozhodnutí příliš moudří, proč v neděli ano a jiné dny ne, ale nechť! Pořád lepší jeden den v týdnu, než žádný!

V sobotu dopoledne sem opět přijíždějí nějací evropští novináři. Je to tedy už podruhé v tomto týdnu co se společně scházíme v jango. Říkají nám poslední novinky ze světa, tak jako je prý nedávno Rusy sestřelené plně obsazené civilní korejské dopravní letadlo, také některé Lendlovy překvapivé výsledky v tenisu a k tomu i nějaké hokejové výsledky. Natáčí si nás při tom na videozáznam i magnetofony. Anglický novinář z listu „The Scotsman“ na závěr se svým druhým kolegou potom natáčí naše osobní vzkazy, pozdravy domů, našim rodinám na magnetofon. Budou prý vysílány navečer, na Štědrý den, ve večerním vysílání londýnské BBC pro Československo. To vědomí, že je to právě vánoční pozdrav je tak moc silné, že ztěžuje mnohým z nás vyjadřování. Někteří z nás přitom mají v očích i slzy. Někomu možná vadilo i to, že to bude vysílat BBC, ale většině to bylo celkem jedno, kdyby to byla Svobodná Evropa. Známý už major Jaka Jamba, zodpovědný za styk s novináři, nás k tomu všemu ještě vyzývá, ať také napíšeme kratičký dopis adresovaný generálu Savimbi, kde ho požádáme o osobní účast v řešení našeho propuštění.

Další den, v neděli 18. 12., si užíváme hned od samého rána maximální volnosti pohybu, v rámci našeho mírně omezeného prostoru. Většina z nás chodí od jedné cubaty ke druhé. Všude se diskutuje o posledních událostech, ale i o věcech minulých. Hrají se také celý den karetní hry a také i šachy. Každý z nás se baví, jak jen uznává za vhodné. Rozhodně je tento den využit nejlépe, tak jak to jen v těchto podmínkách může jít.

Jeho závěr probíhá společně u jednoho většího ohně, kde se nadále ještě diskutuje o všem možném. Hlavně ty úplně poslední informace získané od vojáků UNITA, novinářů a z dopisů, ty si tu všechny řádně probereme ještě jednou. Potom si na konec ještě společně zazpíváme i nějaké populární sprostonárodní písničky, na úplný závěr si ještě vyprávíme anekdoty. Nežli se nadějeme, je tady půlnoc s ní je tu konec celé pohody. Je tedy nutně čas odebrat se každý nazpět do své chýše. Rozcházíme se na další týden všichni do svých slaměných obydlí. A Lumírek, tak jako vždy předtím s něčím absolutně novým, nás halasně zdraví: „Ahoj! Zítra už tě neznám!“ 

Štědrý den ač sobota, tak máme zase volný pohyb. Z večeře dělá Riaula tajemství a snad jediné co víme, že budou i Vildovy buchty. Které upekli spolu s Pavlem odpoledne. Na večeři jdeme o něco později než bývá obvyklé. K našemu hodně velikému překvapení jsou v menším oválném jango, postaveném v prostoru mezi naší a angolskou částí základny, prostřeny tři velké stoly a po jeho krajích osvětluje vnitřní prostor dohromady šest petrolejek. Jídla jsou zde již pro nás také připravena. Zcela výjimečně máme dnes večer i polévku, potom následuje hlavní chod, kterým je pečené maso. To je podle chuti získané asi z nějaké gazely a k němu je jako příloha čerstvý místní chléb, na samý závěr večeře se podávají Vildovi buchty, které nám tu ponejvíce připomínají náš vzdálený domov.

Kromě tohoto jídla dostáváme také ještě čtyři sedmičky docela slušného jihoafrického červeného vína a dvě láhve whisky. Z počátku jsou tu s námi přítomni oba dva důstojníci, jak poručík Chimoco, tak kapitán Šaman. S nimi je tu také kuchař Riaula, to snad kdybychom chtěli ještě nášup! Ale když po malé chvíli uvidí, že ta jejich přítomnost je z naší strany brána spíše s velkými rozpaky a poněkud nám vadí, tak se všichni seberou a odejdou odtud pryč. Za což jsme jim docela vděčni. Beztak se necítíme nijak zvlášť dobře a ještě oni tady do toho!

Po jídle jsme si tu ještě malou chvíli společně poseděli, připili jsme si spolu na Vánoce, na náš předpokládaný brzký návrat domů. Poručík nám po svém odchodu nechal kupodivu ještě přinést kazeťák s bateriemi a k tomu i pár kazet, které nám sem poslali lidé z Polytechny. Posloucháme tedy malou chvíli pár vánočních koled od Gotta. Naše celková nálada je ale přesto stále dosti špatná, je na bodu mrazu. Každý z nás je asi myšlenkou někde tam u nás doma, odtud skoro osm tisíc kilometrů daleko. Není si skoro co říci, ani se mezi námi nevtipkuje, tak jak by to bylo jindy obvyklé. Jsou spíše mezi námi cítit velké rozpaky, než cokoli jiného. Jdeme proto všichni brzy spát, chceme to raději honem zaspat.

Běžné nedělní volno nám na oplátku za toto dnešní ti kujóni operativně zrušili. To nám bohužel stačili sdělit ještě v sobotu večer, než nás během večeře opustili, čímž nás dorazili úplně. My jsme totiž bláhově doufali, že nám ten Štědrý věnují jako dárek a v neděli bude pro nás další volno. Takže to byl pro nás ten poslední příslovečný hřebíček do rakve.