Překonaná klíčová železnice, míříme na jih Angoly, konec tragické cesty je v nedohlednu

Posunuli jsme se o dva týdny dál! – 27. 04. 83 – Osmá hodina ráno minula a celá kolona je poskládaná v základním tvaru a pomalu se rozhýbává do pochodového tempa. Jde nám to jako vždy zprvu velice ztuha. A již krátce před polednem opět zaléháme do trávy v lesíku k malému polednímu odpočinku. Ležíme si rozloženi v příjemném stínu pod košatými vysokými stromy, když někteří černí kolem nás začali křičet jako zběsilí: „Cobra!“ „Cobra!“. A skutečně, přímo nad námi, nad našimi hlavami je na stromě vidět jeden tenký, tak metr třicet dlouhý had. My na to reagujeme apaticky, ale z místa odpočinku jsme vyhnáni. Oni toho hada potom utloukli klacky, když za pár minut po jejich předchozím házení klacků na strom skončil na zemi. Bojga africká, ta tedy jedovatým hadem je, a to velmi jedovatým.

V této době naše parta vlastní jednu téměř třílitrovou plechovku od sušeného mléka. Někdy se totiž dokonce dalo od kuchařů vyžebrat trochu mouky, z té si potom při delších přestávkách v té plechovce vaříváme papu, hodně řídkou kukuřičnou kaši. Rodinám s malými dětmi v té době tu mouku přidávali, a protože to Martě její děti příliš nechtěli jíst, tak nám ji někdy dávala. Tu papu jí dokonce i Jarka, která jinak husté pirão příliš neprožívá. S normální konzumací kaše pirão má problémy většina z našich lidí. Naopak já, ale právě tak i Eva, ho můžeme jíst docela dobře. Koneckonců zrovna my dva si nemůžeme dovolit ztrátu dalších kilogramů. Jsme oba postav spíše subtilních, i tak už svou obvyklou váhu dávno nemáme.

Rychlost pochodu kolony stále brzdí přes dvacet nosítek s našimi nesenými. Nosiči nemocných se musí střídat, někdy už po necelém stu metrů. Jsou skutečně brzy vyčerpaní, na první pohled jsou to větší chudáci než my. Někdy je mi jich upřímně líto. Přes to všechno máme za sebou nejméně dvacet šest kilometrů chůze, když už skoro za úplné tmy zastavujeme v mírném zatravněném svahu, za hlubokým potokem s čistou vodou. Je tu kolem málo dřeva, a tak je i méně ohňů.

Nunes nám přinesl úplně čerstvou a překvapující novinku. Vybral si přitom jako poplatek za informaci trochu tabáku od jednoho z nás. Sašova skupina prý již dorazila na jejich hlavní základnu Jambu. Jdeme si to k seržantu Cabralovi někteří ještě ověřit. Má to snad být podle nesouvislých Cabralových slov pravda. Lumír ovšem jako vždy tvrdí, že nám stejně lžou. Nám ostatním však ta zpráva dávala naději na brzký konec cesty. Vždyť vlastně od té doby, co od nás odešel Saša, jsme také ušli notný počet kilometrů (dnes máme 948).

R. P. 4. 5. 1983 – Skupina osmi čs. občanů dorazila na základnu únosců – Ušli asi 1.150 kilometrů za vedra i zimy. Předák protivládní skupiny UNITA přiznává strastiplnou situaci unesených. Paříž 3. května – Skupina osmi, ze 66 čs. občanů, unesených příslušníky protivládní skupiny Národní svaz pro úplnou nezávislost Angoly (UNITA), dorazila 30. dubna na „ústřední základnu“ UNITA v jižní Angole. Oznámila to v úterý agentura AFP. Agentura uvedla jmenovitě jednoho z nich, Alexandra Ivana, který zvláštnímu zpravodaji fr. rozhlasu řekl: „…, že deportovaní urazili pěšky 1.150 km a poté 700 km v nákladním automobilu.“ … Uvedl dále, že unesení byli rozděleni do tří skupin a že nedostatek potravy a léků značně ztěžoval jejich cestu. Lidé museli absolvovat nedobrovolnou cestu „za úmorného vedra přes den a ledové zimy v noci“. Reportér stanice France Inter, který krátce před tím mluvil se Savimbim tvrdí, že „v očích UNITA jsou Češi, byť civilisté, považováni za žoldnéře“. Savimbi prý, jak sám prohlásil reportérovi, nevidí „v tomto případě rozdíl mezi tím, kdo je žoldnéř a kdo není“.

Ještě jeden střih do 17. 5. 1983! Prochladlí a rovněž hladoví a nevyspalí vyrážíme po ránu, v pět hodin dvacet, ještě za mírného šera, dále směrem na jih. Hned po prvním kilometru naší cesty narážíme na takovou docela malou, ale velmi rozbahněnou říčku, kterou musíme překonávat nejméně s vyhrnutými kalhotami ke kolenům. To je pro nás velmi nepříjemné, v tom ranním chladu, bez jídla, zašpinění až po kolena černým blátem. Děje se tak s nadávkami, vojáci nás musí do té čvachtanice pobízet. Bezprostředně za ní následuje potom ještě jedno, sice jen docela krátké, ale zato velice prudké špatně zdolatelné stoupání. My nad tím opět všichni pouze nadáváme a vojáci UNITA nás musejí i do toho prudkého kopce chvílemi popohánět. Jsme už z toho opravdu všichni velmi nervózní. Ale po jedné další kratší rovince a překonání dvou následných menších vršků na nás čeká konečně sladká a dlouho očekávaná odměna: „Benguelská železnice!“

Je na ni bohužel velice smutný pohled. Na to, jak je celá zarostlá trávou. Dlouho už se tudy jistě podle zcela zrezivělých kolejnic žádným vlakem nejelo. Pro nás zajaté je ale tento okamžik každopádně velmi dobrým znamením, je znamením, které má snad potvrdit brzký konec tohoto pochodu, tak nás takové věci vůbec nemrzí. Dostáváme se za pomyslnou hranici, která zde neoficiálně rozděluje zemi politicky. Jižní polovina je ovládaná UNITA, severní MPLA. Když oficiálně to nikde nenajdete, v myslích domorodců to zabudované je.

Docházíme k ní až v šedesátém sedmém dni zajetí. A když potom odečteme dny, než jsme ji překročili směrem na sever, tak nám to sem nazpět pod ní trvalo celkem velmi dlouhých šedesát dní. Místo, kde přes trať nyní přecházíme směrem na jih je, podle nedalekého klasického železničního kilometrovníku, na osmistém padesátém pátém kilometru. U nás v Alto Catumbela, přímo na nádraží, byl také takový kilometrovník, ten ale s hodnotou dvě sta šedesát pět. Jsme tedy vzdáleni od Alto Catumbela téměř šest set kilometrů po trati, od samého počátku naší cesty. Vzhledem k tomu velikému oblouku, který jsme celkem až sem udělali, je náš dosavadní odhad celkově ušlé vzdálenosti poměrně dost přesný. Nikdo z nás ovšem současně vůbec nechápe, proč to tak muselo být. Při zcela normálním postupu přímo na jihovýchod od nás z Alto Catumbela bychom už dávno museli být na té jejich hlavní základně. A to, i kdyby byla až na samé jižní hranici země.

Po jedné další hodince chůze ještě trochu změníme směr na jihovýchod a přes poledne následuje necelá hodina oddechu ve stínu stromů. Pak už jen další tři čtvrti hodiny pochodu a skončíme na jednom malém kopečku. Tady budeme dnes obědvat a zdá se, že i spát. Dnes je to sedmnáct kilometrů hodně velkým horkem. Je tu opět málo vody na pití, žádný potok v okolí nebylo vidět.

Krajinou kolem dokola je již zcela vyprahlý a velmi plochý buš. Nakonec v druhé polovině května, už dávno neprší! A kdo ví, jak to funguje zde, v hlubokém vnitrozemí Angoly. Ze slibovaného oběda je nakonec jen jednoduchá večeře, ale zato je to velmi příjemné překvapení. Rýže byla zcela výjimečně uvařená v mléce a je tedy i trochu sladká. To opět nezvládli někteří slabší jedinci od nás a vzali po konečném rozdělení jídla v kuchyni hrnec útokem, to, aby si z něho vyškrábali ty poslední zbytky připálené rýže. Děje se tak za všeobecného veselí přihlížejících UNITA. Ti už si na takové výstupy od nás pomalu zvykají.

Večer po setmění se potom ještě jednou sešla s velícím coronelem pětice našeho vedení, ale to už na nic nemělo vliv. Snad jen další plané sliby jako, že budeme chodit méně přes velké teplo v poledne a jídlo, že nám bude připravováno třikrát denně. Hezky se to poslouchalo, ale skutečnost se vždy diametrálně lišila. Ona nějaká představa o tom, že by si vojáci nechali snad od nás mluvit do organizování své činnosti, byla myslím hodně scestná. Bylo přece více než jasné to, že vše bude vždy podle toho, co se jim zrovna kdy hodí. A co vlastně vůbec mohou zrovna udělat. Oni měli také své možnosti omezeny jistými hranicemi.

Usínalo se nám zase jednou docela dobře. Po těch dnešních hlubokých zážitcích, jakpak by ne. Také bylo dnes poměrně dost velké teplo, což bylo pro nás také příjemné. Michal měl ještě jeden pěkný zážitek s vojáky, kteří mu ve tmě fosforeskující kusy ztrouchnivělého dřeva vydávali za diamanty. Nebylo to poprvé, už nám jednou také tvrdili o skvrnách na vodě, že jsou z ropy. Původ těchto skvrn byl ovšem v jen nějakých bakteriích. Nám to bylo už vše jedno. Dostali jsme navíc po jednom menším klasu kukuřice, který si po opečení na ohni ještě večer teplý sníme. Potom už platí to o dobrém usínání.

U nás doma, pouze další fake! R. P. 19. 5. 1983 Unesení čs. občané na základně UNITA

Praha 18. května – V portugalském hlavním městě Lisabonu bylo ve středu oznámeno, že třetí skupina unesených československých občanů dorazila (přesný den není uveden) na základnu UNITA v blízkosti města Rivungo v jihovýchodním cípu Angoly. Sdělily to agentury UPI, AP a Reuter s odvoláním na prohlášení UNITA. Ve zprávě se říká, že na základnu dorazili všichni českoslovenští občané včetně žen a dětí. O zdravotním stavu unesených se tisková agentury nezmiňují. Jak známo, skupiny čs. a portugalských občanů byly nuceny projít pěšky nehostinnými terény jižní Angoly přes 1.100 kilometrů.

V pět hodin ráno jsme byli probuzeni a v šest, hned po rozednění, už si to vyprašujeme opět na cestě. A že je právě neděle ráno, tak to je opravdu nejlépe cestovat bez snídaně. Ženy si o přestávkách alespoň píší na kousky papíru recepty, o kterých se nyní věčně baví. Směr naší chůze se zde prakticky již moc nemění, má nyní také i svou železnou logiku, vede totiž vlastně stále jen a jen na jih. To nás docela posiluje, odpadá frustrace ze zbytečného pochodování.

Necelých šestnáct kilometrů nám stačilo zaplnit toto dnešní dopoledne. Hned za první malou říčkou, v příjemně zeleném prostředí se zastavujeme na travnaté louce. Po několikadenní pustině či spíše buši je zase jednou k vidění krásně zelená tráva, keře a stromy. Honza zahlédl nedaleko za vodou jednoho většího hada, nás ostatní to opět nijak zvlášť nevzrušuje. Zato je tu všude ale celkem hodně divokých včel. Důsledkem jednoho jejich produktu je pro nás k obědu neloupané proso s medem. Ale následkem toho sladkého oběda potom i mnoho nepříjemných včelích žihadel. Já sám dostal pouze dvě, obě do chodidel, když jsem si vyzul boty, abych tak dal trochu odpočinout svým unaveným nohám. Z toho sladkého jídla jsou všichni nadšeni, někteří z nás však až příliš.

Zdroj: SAZEČEK, Lubomír. Zajati v Angole – Přepadení a pochod. Brno: L. Sazeček, 2008.