Skončil hlad a vysilování v horách a lesích, nastupuje psychický tlak a impotentní Ev. Parlament

Po hodně tvrdé a dlouhé cestě altocatumbelských zajatců, po více než 1.300 kilometrech pěšky, přes sedm angolských provincií. Dalších 1.500 či spíše až 1.800 kilometrech na dvou nákladních autech, se naši zajatci octli až v nehostinných pustinách angolské provincie Cuando Cubango, v jihovýchodním rohu hraničního pásma s Namibií a Zambií. A až teprve 1. července převážná část těchto lidí, za přispění Mezinárodního výboru červeného kříže, dorazila domů, do Prahy. Sedm nemocných mužů, tehdy podle lékařů Mezinárodního červeného kříže nejvíce potřebných, bylo propuštěno domů se všemi dětmi a ženami. Zbytek z nich, tedy dvacet mužů je stále zadržován na malé základničce na jihu Angoly. V oblasti už tak málo vhodné pro život, že i sami Portugalci ji vždy říkávali „Země na konci světa“. Ke smůle zbývajících dvaceti zadržovaných mužů nebyla projevena vůbec žádná ochota k jednání o propuštění a to asi ani na jedné ze zainteresovaných stran.

Dostáváme se do doby, kdy internační tábor Chanime (Slonovka) opustilo 45 osob. Těsně po propuštění jak 21 dětí tak i všech 17 žen došlo k překvapivému kompromisu a UNITA, na doporučení lékaře MVČK, propustila ještě dalších sedm kolegů, kteří zřejmě právě vykazovali nejhorší zdravotní stav.

„Oslobodenie zostávajúcich 20 mužov UNITA podmieňuje prepustením 36 jej členov, odsúdených a väznených v Luande. /Túto požiadavku odovzdal angolskej strane. Zdroj -predstaviteľ MVČK 1. 7. 1983/.“

„V dňoch 15. – 21. 7. jednal v Luandě v rámci úsilia o urýchlene prepustenie čs. občanov s. nám. Svoboda. Jeho hlavnou úlohou bolo odovzdať prezidentovi AĽR dos Santosovi osobité posolstvo s Husáka, vysondovať postoj angolskej strany k požiadavke UNITA a jednoznačne požiadať o kladný prístup angolskej strany k vyriešeniu problému. Výsledkom bol prísľub, že spomínanými požiadavkami sa bude zaoberať vedenie MPLA-PT a že stanovisko angolského vedenia bude odovzdane do 3 týždňov prostredníctvom námestníka zahraničných veci AĽR Venancia Mouru.“ „Do dnešného dňa, však angolská strana napriek viacerým urgenciám čs. titulára s. Veselého odpoveď nezaslala.“ (Z Národního Archivu – diplomatická jednání) – Zdroj: SAZEČEK, Lubomír. Zajati v Angole – Po 25 letech. Brno: L. Sazeček, 2009.

Takže ten malý internační tábor místním jménem Chanime, ležící v nekonečném buši až v jihovýchodním cípu Angoly, nadále hostí dvacet Čechoslováků a k tomu nějakou tu stovku zajatých FAPLA, vojáků vládní MPLA-PT. Život tady je omezen pouze na malý prostor, který ale stačí na všechny základní tělesné potřeby. To permanentní omezování osobní svobody v těchto podmínkách je opravdu něco nelidského.

Začal jsem si proto opětovně vypisovat některá nová portugalská slovíčka z Ferova kapesního slovníku do sešitu, který jsme dostali od Červeného kříže. Ten slovník tu byl jen jediným česko-portugalským slovníkem, v celé naší skupině, neboť Marie před odjezdem ten svůj, který zde byl druhým, neprozřetelně věnovala kapitánu Eduardovi. To od ní v tu chvíli, s ohledem na náš další dost pravděpodobný pobyt moc chytré nebylo. Jenže ona to nemohla vůbec tušit, předvídat to docela dobře mohla. Už jen z toho všeho jak dlouho to trvalo od skončení cesty na Jambu k jejich propuštění.

A potom, co nám zde při propouštění žen a dětí udělal své kázání plukovník Tito Chinguchi, ministr zahraničních věcí UNITA a její delegát v USA a OSN. Když jasně mluvil o nutnosti změny postoje Československa a vztahu jeho hromadných sdělovacích prostředků Rudým právem počínaje, k hnutí UNITA. To všechno byly velice silné požadavky, které asi naše země nemohla jen tak hned, snadno a rychle bez nějakých větších potíží rovnou akceptovat. K tak výrazné změně postojů v zahraniční politice jistě potřebovala minimálně tichý souhlas Moskvy, proto s tím také nemohli ihned počítat ani velcí šéfové UNITA. Nakonec i to museli docela dobře vědět, orientovaní v zahraniční politice byli velmi dobře!

R. P. – 9. 7.1983 – Jaroslav Navrátil, ten který nedošel…

Měl rád smích – Rozsáhlá prostorná hala. Fantazie architekta si pohrála se sklem kamenem a dlaždicemi. Na nízkém stolečku stojí velká fotografie, mladý muž oválné tváře, s trochu svraštělým obočím, rýha na čele, dívá se upřeně kamsi do prázdna. Kytice karafiátů se smuteční stuhou a venku před moderní budovou, jejíž fasádu zdobí rudohnědý pás dřeva, splývá se stožáru dlouhý pruh černého praporu…

Sedmého července večer, tak v sedm hodin, těsně potom co jsme si všichni snědli večeři a chystali se k odpočinku, si nás všech dvacet zavolal kapitán Eduardo do prostoru před cubatou, kde bydlí Vilda. Zde nám vyjádřil své hluboké znepokojení nad naším chováním k nim a nad naší celkovou náladou, jako takovou vůbec. Vysvětlili jsme mu, že nám stále chybí informace všeho druhu, zejména o těch 45 z nás, kteří opustili tento tábor již před deseti dny. Na to jsme jím byli ujištěni, že už jsou všichni doma v Československu, kam prý všichni v pořádku dorazili prvního července.

Iniciativní Fero jednou v následujícím týdnu, během odpoledne při mytí u našich studní, v jeden moment využil chvilkové nepozornosti lenivých stráží a odběhl si kousek stranou, k těm několika bělochům, o kterých již byla řeč v předchozím díle, a kteří se vyskytovali u svých studní. Podařilo se mu s nimi promluvit a zjistit přitom jednoduchou věc. A to, že jsou to Brazilci, kteří byli zajatí před krátkou dobou na diamantových dolech v severovýchodní provincii Lunda Norte. Nakonec se ukázalo, že to nebyla úplně pravda. Byli totiž sebráni ve vězeňském zařízení, kde se drželi ti, kteří porušili místní zákony. Ovšem když místo Tari nedaleko Huambo, jak se to tam jmenovalo, dobyla UNITA, docela rádi s nimi všichni odešli. Na diamantech sice pracovali, ale zkoušeli to bohužel s „malou domů“, a to jim neprošlo!

K nečekanému a tím i dramatickému obratu. Krátce po půlnoci, je to zhruba v jednu hodinu, všechny z nás obíhá a budí Peter s tím, že si máme okamžitě zabalit všechny věci k odjezdu na Jambu.

Ve čtvrtek, během časného dopoledne, po desáté hodině, jsme byli vyzváni ke slušnému oblečení. Po té nepříliš jasné, ale nám už dobře známé formulaci, se někteří z nás převléknou do vyfasovaných vzorovaných košil a jdeme s poručíkem a kapitánem k velkému jango. Druhou stranou za jangem, přímo naproti nám a zároveň s námi, přichází sedm na první pohled evropsky vyhlížejících mužů. Jdou sem v doprovodu několika dalších vyšších důstojníků ze štábu UNITA. Ti muži nám jsou představováni jako poslanci Evropského Parlamentu. Saša se jich ihned bez okolků zeptá na to, co vědí o našem eventuálním propuštění. Ale oni mu na to odpověděli, že ani nevěděli o naší přítomnosti. My tedy vejdeme do jango, kde se rozsadíme dokola na lavici a tam pasivně čekáme na to, co bude dál. Nakonec my nemáme o čem hovořit, a navíc dva z těch sedmi bělochů, oba dva hodně opilí, od nás v tu chvíli odcházejí. Ti ostatní nemají příliš velký zájem se s námi bavit a brzy odejdou pryč. Zbude tu s námi jen, pan Olivier d´Ormesson, zřejmě vedoucí celé této delegace a který se snaží zachránit tu nepříjemnou situaci.

Toto setkání vedlo některé kritiky minulého režimu k přisuzování zásluh bývalému řediteli ČT Jiřímu Pelikánovi o naše propuštění. Musím zde opětovně zmínit skutečnost, že pan Pelikán v Angole tehdy pravděpodobně nikdy nebyl! Pokud ano, musel by patřit mezi ty dva totálně opilé ignoranty, ale v každém případě by ho polovina z nás jistě poznala. To se ale nestalo. Pokud by tam pan Pelikán byl, nechápu, proč on sám si o kapku vděku za své „velké zásluhy“ neřekl? Nakonec my jsme odjeli domů až 49 týdnů po této události! Čili zásluhou delegátů EP to propuštění v žádném případě nebylo ani u nás, ale ani u první skupiny, která byla již odjetá!