Výsledkem snah byla 27. 01. 1984 první jednání pana Svobody s delegátem UNITA Rubenem S. Chitacumbim v Bruselu, za aktivního přispění pana Jeana Wolfa. Tento belgický novinář a spisovatel měl údajně největší podíl na zprostředkování těchto jednání.
Článek
Nakonec se jednání ve dnech 27. 01. – 30. 01. 1984 uskutečnila v jeho bytě, v Bruselu. Je otázka, jak dlouho už na to čekala samotná UNITA. Oni to sice nikdy nijak nepřiznali, ale je docela dobře možné i to, že tuto situaci přivítali docela rádi. Po té celé dlouhé době se už mnoho jiných řešení ani nenabízelo. Nakonec i sám Savimbi poslal 20. 01. 1984 poselství s výzvou k přímému jednání.
Ruben Chitacumbi, hlavní vyjednavač, tam udělal přítomným Svobodovi, Opršálovi a Wolfovi politické školení o UNITA, ve stejném stylu jak jsme to znali my z mnohých vystoupení vysokých důstojníků UNITA. A dále pak: „Řekl, že akce Alto Catumbela nebyla namířena proti našim občanům, že se stali obětí válečné situace. Svou dobrou vůli dokázali tím, že propustili ženy, děti a nemocné. U dvaceti zadržovaných dostali zprávu od své rozvědky, že jsou mezi nimi osoby pověřené vojenskými a policejními úkoly. Proto za jejich propuštění žádají osvobození svých příslušníků z vězení MPLA. Propuštění Britů žádají jen okrajově, protože oni, jako NOH je považují za válečné zločince, kteří bojovali proti angolskému lidu.“ Zdroj Nár. Archiv Na Chodovci
Právě na toto asi tehdy reagoval pan náměstek Svoboda, když řekl, že: „Nikdo z nich neměl žádné jiné poslání a tím méně plnil vojenské nebo policejní úkoly. Můžeme celkem pochopit, i když nikoli souhlasit s tím, že UNITA použila naše občany jako rukojmí, aby si zajistila bezpečný návrat svých jednotek od Alto Catumbela, ale nedovedeme pochopit, proč UNITA nyní dál zdržuje část našich občanů, a to za situace, kdy se prudce zhoršuje jejich zdravotní i psychický stav. Celá řada našich afrických přátel, a jsou mezi nimi i sympatizanti UNITA, rovněž tento postoj nechápou. Naši technici přišli pomáhat angolskému lidu. UNITA prohlašuje, že jejich hlavním cílem je zlepšit postavení širokých mas. Není tedy její praxe v rozporu s deklarovanými cíli? Podmínka, stanovená na propuštění není určena nám, ale třetí straně! Je tedy třeba aby UNITA jasně řekla, co očekává od nás, abychom mohli posoudit, zda je to pro nás přijatelné.“ Zdroj Nár. Archiv
Chitacumbi pak prohlásil, „že nejsou žádní bandité, aby požadovali peníze, léky, nebo jiné materiální plnění. Jsou však přesvědčeni o tom, že my a naši spojenci můžeme vládu Angoly donutit, aby propustila požadované vězně. Ale bere v úvahu naše argumenty i sdělení, že vláda v Luandě asi neustoupí.“ Zdroj Nár. Archiv
Jak je vidět, tak se ihned, už na prvním setkání, velice rychle vyjasnila mnohá původně rozdílná stanoviska a nutno říci, že osobní přístup prvního vyjednavače UNITA byl skutečně velmi korektní. Chitacumbi řekl, „že mají informace od našich emigrantů, že čs. HSP ostře útočí na UNITU, běžně je nazývají bandity. Poslanec Jiří Pelikán za ním byl třikrát a požadoval, aby naši lidé byli odsouzeni a popraveni, ale aby je v žádném případě nepouštěli. Dostali také několik dopisů od našich chartistů, kteří jsou rovněž proti propuštění. Oni se k našim lidem chovají lidsky, proč je tedy stále pomlouváme? Velmi útočné je prý také naše zahraniční vysílání v portugalštině.“Zdroj Nár. Archiv
Svoboda prohlásil, „že náš tisk přejímá většinu zpráv západních agentur. Informace o hrubých útocích čs. HSP jsou nepravdivé a tendenční. Přesto ale můžeme nabídnout, že v našich HSP nedojde v souvislosti s propouštěním našich k žádným útokům proti UNITA.“ Chitacumbi prohlásil, „že toto sdělení jejich vedení uvítá. Řekl dále, že s eventuálním převozem našich občanů budou spojeny výlohy, přičemž UNITA nyní nemá příliš peněz. Abychom jej správně pochopili, nejsou bandité a nechtějí za naše lidi peníze, léky nebo jiné materiální plnění, ale chtěli by mít v této věci jasno. Nechtějí zapojit MVČK, proto musí někdo přepravu zajistit.“ Zdroj Nár. Archiv
Svoboda odpověděl, „že první otázkou je dohodnout se na propuštění, potom o způsobu přepravy. UNITA nemusí mít obavy, že neuhradíme náklady přepravy z Jamby do některé sousední země kde je převezmeme.“ Je zvláštní, že formulaci o dohodnutí nutných modalit našeho propuštění použil i plk. Chinguchi při setkání s naší skupinou v lágru, to bylo ale v květnu, kdy se vše důležité dohodlo v Praze!
Chitacumbi prohlásil, že mu toto ujištění stačí. Řekl, „že jednání v Paříži bude možná složité, protože někteří členové PB jsou ovlivňováni naší a sovětskou emigrací. Velkou iniciativu prý kromě Pelikána vyvíjí francouzská manželka našeho emigranta z r. 1968 paní Žerikó /fonet./. Také stoupenci Solženicina je zaplavují dopisy. Navrhují jim klást nejrůznější podmínky, ale stanovisko UNITA jako socialistického hnutí je mnohem bližší nám, než těmto lidem. On sám jako představitel UNITA jim nedůvěřuje natolik, že prosí udržet naše jednání v přísné tajnosti, aby nebyla ohrožena jeho bezpečnost.“
Závěrem dohodnuto, „že Chitacumbi bude v Paříži tlumočit tyto čtyři návrhy: 1. čs. vláda po propuštění čs. občanů vydá prohlášení o přímém jednání s UNITA; 2. čs. vláda uhradí náklady spojené s přepravou čs. občanů na místo předání; 3. čs. HSP nepovedou v souvislosti s propuštěním našich občanů žádnou nepřátelskou kampaň proti UNITA; 4. čs. vláda vyvine úsilí k propuštění 7 Britů“ – vše zejména kurzívou zdroj Nár. Archiv
My v lágru máme jiné starosti. Naše oblečení, ponožky, slipy, trička, ale i všechny ostatní věci se už všem z větší části rozpadají na kusy. To neustálé nošení stále stejných kousků prádla neprospívá pochopitelně k ničemu. Vojáci nám už nic nového nedávají, sami toho zřejmě mnoho nemají anebo nám jen prostě nechtějí už nic dát. Alespoň po několika předchozích žádostech o doplnění si nikdo z nás k ničemu z nějakého prádla nepomohl. Později se ukázalo, že je taktičtější, říci si o nutný kus prádla stranou poručíkovi nebo skladníkovi, který ho většinou ještě ten den přinesl. Jakmile se setmělo a nebylo ho odnikud vidět. Z toho uvozuji, že vojáci zřejmě nechtěli, po několika předchozích zkušenostech s našimi lidmi, aby si žádali a brali věci i ti kteří je nepotřebují.
Mezitím se nám pomalu a jistě přiblížilo první výročí zajetí. Tento týden v neděli se nám zcela naplnil jeden celý dlouhý rok pobytu s „nimi“. Už se nám, a to zejména v průběhu zdejších dlouhých nocí, nutí velmi nepříjemné vzpomínky na to vše, co bylo právě touto dobou zrovna před rokem. Pokračuje to každý další den, respektive každou další následující noc. Záleží vždy jen na tom, jak je kdo založen, a jak intenzivně všechny ty okolnosti zajetí prožíval. Ty těžké chvíle z doby pěšího pochodu a další cesty na nákladních autech, tak ty nás budou strašit asi ještě hodně dlouho.
O trochu větší rozruch se nám v tom dalším týdnu postaral zase jednou Jano. On si chodíval chvíli po rozednění, dostatečnou dobu před rozdáváním snídaně, zaběhat k tomu hřišti, které se rozprostírá jen kousíček za studněmi. Jednoho dne se však odtamtud vrátil nevídaně brzy a přitom hodně rychle. Byl na první pohled velmi silně vyděšen a až nad kolena špinavý, to jak proběhl mělčím blátem za studněmi. Vběhl mezi naše cubatas s hlasitým voláním: „Lev! Lev!“ Byl přitom skutečně evidentně vyděšený, takže se tam ten lev někde asi toulat musel.
A až ve středu dopoledne, po dvou zcela klidných dnech, je tu zase jedna velmi mimořádná akce, která nás prakticky skoro všechny opravdu dost silně vyděsila. Bylo to, když zcela nečekaně pětice našich mužů, byli to Saša, Viktor, Andrej, Vilo a s ním také Pavel, byla hned po snídani vyzvána k zabalení všech svých věcí a přípravě k odjezdu. Neprodleně na to potom došlo u těch tří prvně vyjmenovaných mužů k oddělení od svých přímých spolubydlících, kteří musí mezitím čekat venku, každý pár metrů před svou chýší. Toto je nám všem zbývajícím čtrnácti značně podezřelé.
Vše nejasné s tím odjezdem pěti našich chlapů se potom docela jednoduše vysvětlilo sedmého dubna, tedy hned v následující sobotu během odpoledne. To sem k nám na základnu opět přijíždí jedno nákladní auto z Jamby a přiváží všechny naše muže nazpět. Dokonce i spolu s ošetřeným a vyléčeným Honzou. Navíc je sem na landroveru zvlášť přivezen i jeden zajatý Jugoslávec. Ten muž se jmenuje Ivan Suden a byl prý zajatý letos, 23. 02. v městečku ležícím až na severovýchodě Angoly, v provincii Lunda Norte.
R. P. 31. 03. 1984 – Únos dalších zahraničních odborníků v Angole – Lisabon 30. března – Jak uvedla agentura UPI, oznámila ve čtvrtek organizace UNITA, že 75 filipínských, britských a portugalských rukojmích, které zajala 23. února tohoto roku v komplexu diamantových dolů Kafunfu na severovýchodě Angoly, dorazilo na ústřední základnu UNITA na jihovýchodě země.
Zdroj: SAZEČEK, Lubomír. Zajati v Angole – Rok v buši. Brno: L. Sazeček, 2009; SAZEČEK, Lubomír. Zajati v Angole – Po 25 letech. Brno: L. Sazeček, 2010; Národní Archiv – Na Chodovci v Praze, wikipedie
Slovenčina 
English (UK) 
Português de Angola