Žoldáci, nebo zaměstnaní experti? Jak to vlastně bylo bylo s Kubánci v Angole, zejména s těmi v Alto Catumbela? Okolo přítomnosti Kubánců v Angole, ale nejen jich, bylo mnoho nepřesných informací. Tak si o nich něco řekněme.
Jinou, a tady asi také důležitou ulicí v A.C., jak každému zcela jasně vyplyne z jejího polooficiálního názvu, je také naprosto zřejmé, kdo na ní bydlí. Tou je Rua Cubana. Je to jedna z těch pěti ulic, horizontálně rozdělujících celou čtvrť Bairro Um. Po západní straně je tato pětice ulic propojena spojovací ulicí, jíž dominuje v jejím středu vedle policejní stanici malá trafostanice. Na východní části je zase dlouhá propojka vedoucí od armazemu podél koupaliště, hřiště, kina a dále potom kolem ENE až k továrně CCPA. Celý pětiúhelníkový blok domů na Bairro Um tvořilo dohromady asi 95 domů.
Byla to jedna malá skupinka Kubánců, která zřejmě před časem, na začátku jejich pobytu dala této ulici jméno. Ta první parta byla složena ze samých zámečníků, kteří vlastně pracovali v továrně CCPA, stejně tak jako i my papíráci. Bylo jich tu v prvé fázi pouhých osm chlapů a jejich věkový průměr byl přibližně takový jako v naší skupině papírářských expertů, tedy něco okolo čtyřiceti až čtyřiceti dvou let. Jejich působení tu skončilo ještě dříve, než jsem se s nimi mohl blíže poznat. Snad nejvíce si z nich pamatuji vysokého štíhlého Ricarda, který se hodně přátelil s Jánem z laborky. Dalším, kdo se s nimi hodně stýkal, byl Petr ze Štětí.
Kromě těchto osmi montérů tu byly o málo později ubytovány také čtyři kubánské učitelky, které učily v místní základní škole na našem sídlišti. Zato už jejich druhá, ta už trochu větší skupina, která se tady objevuje zakrátko po nich, je složená z mnohem mladších učitelů, tak ta mi byla také mnohem bližší. Nakonec já sám jsem tu býval také stále druhý nebo třetí nejmladší muž ve všech třech skupinách našich expertů. Tím jsem asi do té jejich mladší party lépe zapadl.
Všichni Kubánci byli, asi jako každý z nich v Angole, velice dobře vyzbrojeni. V jejich domech se nacházely všechny možné druhy ručních palných zbraní, od těch nejjednodušších pistolí až po mnohem výkonnější granátomety, samopaly a lehké kulomety. Měli to vyzbrojení opravdu zapotřebí, neboť za mého pobytu například, bylo jejich jedoucí auto těsně před okresním městem Ganda, v místě kde se už vyjíždí z lesa na volnou plochu, přepadeno dvěma místními ozbrojenými darebáky. Ti pak měli hodně velkou smůlu, nebyli totiž příliš dobří a tak byli oba zastřeleni. Jejich mikrobus Volkswagen, stejný typ jako ten náš, měl několik průstřelů karosérie. To bylo ještě při pobytu těch prvních osmi zámečníků. Spekulovalo se potom, na koho vlastně ti záškodníci čekali.
Nakonec mně samotnému se také jednou přihodila docela nevšední příhoda. Během prvního půlroku mi jednou moji kolegové večer při odchodu z práce ujeli. Já se rozhodl jít domů pěšky. To jsme přitom běžně dělávali při odchodech na vaření oběda před polednem. Tentokráte jdu spolu se spoustou domácích pracovníků po silnici směrem k našemu sídlišti, když v místě, kde končí plot okolo pozemku ENE, se náhle ozval výstřel. Reakce domácích byla okamžitá a bleskurychlá, téměř všichni do jednoho leželi na zemi. Já, přestože jsem ten projektil slyšel zasyčet těsně okolo mě, zůstal překvapením stát. Inu necvičený nevoják!
Po svém návratu domů v roce 1984 jsem se také ještě dozvěděl to, že Kubánců tehdy v Angole bylo celkem nasazeno, a to včetně všech vojáků, tak k padesáti tisícům. Jenže bylo tam také možno, například poblíž města Benguela vidět jeden veliký hřbitov, kde jich mělo několik set ustláno, a to jednou provždy.
Působili tu totiž jako vojáci již od samého konce roku devatenáct set sedmdesát pět a byli většinou nasazováni tam, kde šlo skutečně o život, kde to takzvaně hořelo. Podle vyprávění některých Kubánců, se kterými jsem pracoval v SEPAPu, byli před odjezdem do Angoly pozváni na jejich okresní vojenskou správu. Tam „dobrovolně“ podepsali žádost o nástup do služby v Angole. Tím si oficiálně splnili svou „internacionální“ povinnost a pomohli tak tím zemi svých potencionálních afrických předků.
Jejich pracovní pobyt nebyl finančně ohodnocen stejným způsobem, jako náš. Oni tu nakonec byli víceméně „dobrovolníky“ plnícími si zde svou povinnost. Toto také mělo ve svém širším důsledku za výsledek, že například, když někdy přišli k nám do klubu, tak si nemohli dát stejně tak jako my, na co by asi právě měli chuť. Spíše a prostě jen to, na co zrovna ještě měli peníze. Dostávali v podstatě jenom takové malé kapesné, něco kolem tisíce kwanzas na měsíc. To bylo třicet dva kwanzas na den, v přepočtu je to jeden dolar, zde dvě piva. Potom ale, když byli třeba ode mně pozváni a já zaplatil i jejich útratu, tak jsem měl zase já potíže s některými lidmi z naší skupiny. Že prý nám vypijí pivo a na nás tam potom nezbude. Ono se sem totiž vozilo jednou týdně, 150 bas po 24 třetinkách z Huamba. Pro celou komunitu, včetně domácí „šlechty“! Mnohdy se stalo, že ve čtvrtek bylo u nás v Klubu sucho.
Jejich druhá skupina, tedy ta skupina učitelů, byla dlouhou dobu sedmnáctičlenná, dokud sem za nimi neposlali ještě tři vojenské instruktory. Potom už tady pro ty kantory nastalo hodně velké dusno. Vzhledem k neustále se zhoršující situaci v nejbližším okolí, museli všichni velmi často společně cvičit obranu čtvrti. Jako by opravdu došlo k ozbrojenému přepadu našeho města. To místní ODP (dobrovolná milice) jsme nic podobného nezažili. Hoši přitom dostávali skutečně zabrat, poplach byl vyhlašován vždy nenadále a v těch nejnemožnějších momentech. Jako třeba až k samému ránu, při oslavě narozenin jednoho z nich. Žádná výjimka vůbec neplatí ani pro tři kubánské ženy, které tu rovněž pracují. Vždy je přitom také silně zdůrazňována jejich internacionální povinnost bojovat: „Até a ultima gota de sangue!“ Tedy portugalsky doslova: „Do poslední kapky krve!“ V poslední době jsou na horním a dolním konci ulice, na terasách domů, přes noc dvoučlenné hlídky u lehkých kulometů.
Pobyt Kubánců zde skončil překvapivě rychle a náhle dne 31. ledna 1983. Nečekaně pro ně přijely dva náklaďáky a odvezly je neznámo kam. To byl velice silný signál, že se něco děje! My ovšem stále měli pocit, že o nic nejde. Několik z nás se s nimi ještě narychlo jelo z továrny rozloučit. Brali jsme to jako nutně utajený odjezd z bezpečnostních důvodů. Nikdo nás ale nevaroval, nikdo nám nic neřekl. A proto si prožíváme i druhý březnový víkend naplno. Těšíme se na klídek, na koupaliště a na večerní vysedávání v Klubu.