Olympijská vesnice, ideologické vytěžování a po devíti měsících první jednání o propuštění zajatců

Hned v prvních minutách po půlnoci se z angolské části lágru ozývá oslavná střelba, je tu Nový rok, rok 1984. Protože je neděle, obcházíme naše cubaty s novoroční gratulací. Přes den jsou vidět jen diskusní kroužky, hlavně k tématům dopisům z domova

Večer v neděli je nyní nepsaným pravidlem, že hoří jen dva veliké ohně, to podle různých témat rozhovorů, které se u nich většinou vedou. U jednoho z nich je to trochu vážnější, ale zato více pracovnější, u toho druhého je zábava poněkud lehčí, mnohem košilatější. Každý si jde potom za tím svým, co mu vyhovuje víc, co ho víc baví. Jak se třeba zrovna cítí, či s kým se mu chce právě sedět a bavit se. Bylo by totiž dost těžké někomu nakazovat, kde má být a o čem se má bavit.

R. P. 27. 12. 1983 – DALŠÍ SETKÁNÍ S DVACETI OBČANY – Psychické utrpení je už nesnesitelné. Unesení a internovaní muži hovoří a své nezáviděníhodné situaci v táboře protivládní organizace UNITA.

Praha 25. prosince – Za svého dvouměsíčního pobytu na území Namibie a jižní Angoly, kterou ovládají vojska jihoafrických rasistů a také protivládní organizace UNITA, pořídil britský novinář z listu „The Scotsman“ rozhovory s dvaceti čs. občany, protiprávně internovanými na základně UNITA: …“Podmínky zde jsou pro Evropana velmi těžké a dá se říci, že nesnesitelné. Máme obavy, že to na nás zanechá vážné zdravotní následky… …“Žijeme v buši, klima je pro nás velice obtížné, žijeme ve slaměných chatrčích, kde podlahou je písek. V zimním období jsou velké rozdíly mezi teplotami ve dne a v noci, takže teplotní rozdíly nám nedělají dobře. Doufáme, že by se to mohlo dát přežít. Nejsme zde mučeni, ale psychické utrpení je nesnesitelné“… …“Hlavní problémy pro nás jsou ty, že v první řadě nemáme absolutně žádné informace, informace o jednáních, které probíhají ohledně našeho propuštění, takže tu žijeme v neustálé nejistotě, která nás psychicky ubíjí a deptá. Druhým naším problémem je izolace, ve které nás drží od 14. srpna, tedy už pátý měsíc, kdy se nemůžeme ani volně pohybovat po táboře. Žijeme izolovaně ve dvojicích, nesmíme se mezi sebou bavit, což má velmi špatný vliv na náš duševní stav a třetím velkým problémem je pro nás strava, na kterou nejsme zvyklí a která nám způsobuje velké zdravotní problémy a těžkosti“…

Je tu v tomto čase také veliké množství hadů a někteří z nich jsou často i přes dva metry dlouzí. Velmi rádi přitom zalézají i do našich slaměných chýší, kde je přes den o hodně chladněji než na přímém slunci. To pro nás většinou znamená dosti velké nebezpečí, většina z nich je totiž jedovatá. Jen pro dokreslení. Malý kousek za Viktorovou cubatou směrem ke studním prý chlapi vyplašili hada, polykajícího tak tříkilovou žábu. Musel to být opravdu pořádný kus. Peter s Jánem si proto dělají každý den dokola svého obydlí jakýsi val z písku. Po jeho překonání by had musel zanechat zřetelnou stopu. rPo ránu je v písku kolem cubatas vždy dost různých stop, mnohdy jsou od větších koček. Jejichž hlasité projevy je v noci také až moc dobře slyšet. Tato oblast Angoly je díky řídkému osídlení na zvěř každopádně velmi bohatá. Čtyři rozsáhlé chráněné oblasti zabírají téměř celou polovinu z této rozlehlé provincie a v minulosti tu fungovaly i lovecké kempy.

Zajatí FAPLA nám dvěma také museli v tomto týdnu vykopat úplně nový záchod. Shodil jsem totiž zcela náhodou do toho našeho jednoho velkého skarabea, jednoho, který se právě motal v prostoru za slaměnou zástěnou. Ten vruboun za velmi krátkou dobu intenzívním hrabáním ve stěně dokonale vyplnil celý prostor pískem. Náš Šaman jakož i poručík byli naší plnou záchodovou jámou skutečně velice překvapeni a já jim raději, z pochopitelných důvodů, pravou příčinu toho zaplnění neřekl. Měl jsem však z toho pocitu, že vlastně vůbec neví o co jde, škodolibou radost a pocit zadostiučinění za vše s nimi prožité.

Další novinkou je, že asi sto padesát metrů severněji od místa, kde v červnu byli ubytováni Lumír a Peter s rodinou se budují nová cubatas. Nemáme ani potuchy, komu mají v budoucnu sloužit. My s Jirkou jsme na to přišli jen díky tomu, že tam chodil Jirka na své procházky a pro dřevo. Byli jsme si už postupně, jak Jirka tak i já, prohlédnout si ty nové cubaty. Došli jsme si tam k nim raději po jednom, pěkně každý zvlášť. A je to hlavně proto, abychom třeba nevzbudili nežádoucí pozornost vojáků tím, že se motáme někde tam, kde vlastně ani nemáme být.

Od naší chýše tam nebylo prakticky vidět. I tak jsme se na tu krátkou prohlídku vždy velice dobře připravili pečlivou obhlídkou a hlavně pozorováním jednotlivých vojáků. To aby nás tam náhodou některý z nich nečekaně nepřekvapil. Bylo tam, do kruhu postaveno nových slaměných chýší, dohromady šest. Ve svém vybavení měly dokonce i jakési vnější rákosové rolety přes malá okna, která byla sama o sobě dosti neobvyklá. My jsme nikdy žádná okna v našich provizorních obydlích, snad jedině s výjimkou Jamby, neměli. Ani jsme je prakticky nikde jinde neviděli. Začali jsme tomu místu s Jirkou, jehož to byl vlastní nápad, mezi sebou prostě říkat Olympijská vesnice.

Začíná se nám také pomalu a jistě vyjasňovat účel oné, zatím tak hodně tajemné návštěvy. Každý pracovní den v tomto týdnu, vždy během dopoledne, tak dvě hodinky před obědem chodí v doprovodu některého vojáků strážní jednotky jeden muž z našeho kolektivu do objektu Olympijské vesnice. Tam je potom zpovídán takzvaným novinářem černé pleti. Všichni vojáci z našeho tábora se k němu chovají jako k nějaké poměrně vysoké šarži. Takže se tedy v každém případě musí jednat o nějakého velmi významného důstojníka UNITA. A je zcela zřejmě nějakým zpravodajským důstojníkem, i když se prý představuje jako redaktor rádia VoRGaN (Hlas odporu černého kohouta). V každém případě už tedy konečně víme, odkud vítr vane. Postupně se k němu během týdne na pohovor dostali Saša, Fero, Honza, Peter a nakonec i Jirka. Takže i já tak mám své informace o tom, co tam bylo probíráno hned z první ruky. Odbavil vždy pouze jednoho z nich denně, více práce by totiž asi ani nezvládl. A také to byl vždy jen jeden z té dané cubaty. Zřejmě aby se snad ta spolu bydlící dvojice nemohla mezi sebou nějak domluvit, a nakonec i ta vybraná cubatas byla až na jednu výjimku na přeskáčku. Všechny jeho otázky prý byly velmi podobné těm všem, které nám kladl již loni v červnu pan Navara. Byly opět převážně vojenskopolitického charakteru.

Asi tak sto padesát metrů od studní na jihovýchod, vojáci něco kopou okolo termitiště. Jednou, jak si tam u těch studní jen tak stojíme, tak přitom pochopitelně mezi sebou prohazujeme pár vět. A protože na ty kopající vojáky celkem dobře odtud vidíme, padla také nutně i taková otázka, co to tam vlastně dělají? Mě nenapadlo už nic lepšího než tvrdit, že jsem se tam byl už jednou podívat. „Naši vojáci tam kopou nějaké zákopy. Jsou tam kopány takové, asi tak na délku dvoumetrové a skoro půldruhého metru hluboké!“ říkám těm tazatelům. „A mají jich určitě už kolem dvanácti hotových, protože když jsem tam byl, bylo jich deset nebo devět.“ To tedy ovšem bylo něco. U některých našich kolegů to vyvolalo nepopsatelné zděšení, jiní se tomu ale jen zasmáli.

V neděli během volného dopoledne, tedy na samém konci tohoto týdne, nás zase jednou obchází nějaký nám neznámý brigadýr UNITA, je to prý důstojník z hlavního štábu z Jamby. Začal to ihned po ránu, ještě před snídaní, na té straně v chýši u Saši. Konec té jeho obchůzky byl až nečekaně rychlý. Čtvrtou cubatou v řadě kam postupně a zákonitě přišel, byl totiž Lumír. Ten ho však svou vždy velmi svéráznou rétorikou vytočil tak, že bylo po dalších eventuálních hovorech. Brigadýr tím ztratil chuť na další rozpravu, zabalil to a raději odtud rychle odešel. Zbytek dne byl pro nás naprosto stejný jako jindy. Volno po celý den a tím pádem poměrně velký ruch mezi všemi cubatas až do deseti hodin večer.

R. P. 14. 2. 1984 – POZNÁMKA – Odsouzení únosu

Minulý týden se spolkový sněm NSR zabýval vládní politikou vůči jižní Africe. Poslanec sociálně demokratické strany (SPD) Gűnther Verheugen jménem SPD ostře odsoudil politickou, hospodářskou a vojenskou podporu pretorijskému režimu, který spolu se svým chráněncem – protivládní organizací UNITA – nese, jak zdůraznil poslanec SPD, odpovědnost za strádání a vážné problémy v Angole. Gűnther Verheugen v té souvislosti důrazně požadoval propuštění dvaceti československých občanů, kteří byli 12. března 1983 uneseni ozbrojenou jednotkou organizace UNITA z angolského průmyslového komplexu Alto Catumbela a jsou již téměř rok drženi jako rukojmí. Prohlásil, že je třeba i v NSR přispět k tomu, aby tato organizace přestala s únosy nevinných lidí a čs. rukojmí neprodleně propustila.

Zajímavý je jeden aspekt týkající se Sašovy osmičky. Nikdy jsem od nich neslyšel, až na malé výjimky, popisy situací, které po odloučení od hlavní skupiny prožili. Žádné upřesňující informace o trase pochodu, o jednotce, která je po cestě doprovázela. Měl to být podle všeho plukovník Alberto Chendovava, spolu se svými, tak čtyřmi sty elitních vojáků. Zažili tam rozhodně více situací, než těch pár, o kterých se před námi zmínili. Měl jsem z toho pocit, že tam muselo proběhnout i něco, o čem nechtějí před námi ostatními mluvit. Každý z nich sice okrajově o něčem mluvil, v sumě však z toho nikdy nic nebylo. Byly totiž i jisté náznaky nějakých vnitřních sporů, už jen ze Sašova označování jednoho z nich. Nakonec některé Ondrejovy jedovaté poznámky k cestě, také nasvědčovaly o něčem podobném.

Jistě, mluvilo se o tom, že v jednu chvíli měli pro ně připravených osm nosítek, to když by měl být pochod ohrožen pouze neschopností některého z nich pochodovat. K nosítkům potřebovali i nosiče, což byl trochu problém. Získávali je pravděpodobně jednoduchým „odchytem“ venkovanů v nejbližších vesnicích. Nemyslím totiž, že by s nimi šli všichni až tak dobrovolně. Nikdo se také nezmínil o momentech, kdy jim hrozilo přímé nebezpečí ze strany vládních vojáků. Nebo o tom, že se dokonce vojákům UNITA jednou tak ztratili, že je sami šli hledat, a také, že je našli!

Dne 25. 03. 1983 odpoledne, odtud opět odvezli Honzu na Jambu. Tentokráte to snad má být k zubaři. On si několikrát předtím stěžoval na velké bolesti zubů. Dokonce už několikrát, ale vždy bez většího úspěchu, žádal Riaulu, aby mu ten nemocný a bolavý zub někdo z nich vytrhl. Konečně se snad dočká úlevy, protože si tady na to nikdo netroufl. Nakonec i jeho jsem také jednou docela pěkně naštval, když jsem prohlásil, že nás odtud propustí až bude jedna velká piha. Byl totiž tím méně častým typem, který se snad nikdy neopálí. To byly ale ty trochu hloupější žertíky, někdy to člověku ujelo a zpátky se to už ale vzít nedá!

A až ve středu dopoledne, po dvou zcela klidných dnech, je tu zase jedna velmi mimořádná akce, která nás prakticky skoro všechny opravdu dost silně vyděsila. Bylo to, když zcela nečekaně pětice našich mužů, byli to Saša, Viktor, Andrej, Vilo a s ním také Pavel, byla hned po snídani vyzvána k zabalení všech svých věcí a přípravě k odjezdu. Neprodleně na to potom došlo u těch tří prvně vyjmenovaných mužů k oddělení od svých přímých spolubydlících, kteří musí mezitím čekat venku, každý pár metrů před svou chýší. Toto je nám všem zbývajícím čtrnácti značně podezřelé.

Takže další hádanka, další rébus který máme k řešení. Vysvětlení bude zase jednoduché jako vždy předtím.

Zdroj: SAZEČEK, Lubomír. Zajati v Angole – Rok v buši. Brno: L. Sazeček, 2009. a SAZEČEK, Lubomír. Zajati v Angole – Po 25 letech. Brno: L. Sazeček, 2010.