Pro 45 žen, dětí a nemocných mužů po 110 dnech končí angolské utrpení!

10. 06. 83. – Dnešním dnem nám také začali vydávat i jakési dopolední a odpolední svačiny. Bylo to sice jenom trochu mléka a k tomu dva již známé suchary, ale svačinka to v každém případě byla. Odpoledne asi tak kolem třetí hodiny pak, je namísto toho mléka poněkud řidší káva. Zdá se nám všem, že si nás opravdu chtějí ještě před očekávaným příjezdem Mezinárodního červeného kříže trochu vylepšit, to asi abychom nebyli tak zoufale hubení. Jistě mohou také silně ovlivnit i náš celkový názor na ně, asi tak nějak v tom smyslu jako: „Konec dobrý, všechno dobré!“

Během několika dalších nocí je opravdu docela dobře slyšet z nedalekého okolí mohutné troubení slonů a vůbec různé zvuky divokých zvířat. Je to hlavně tím, že tu je pro nás v noci nezvyklý klid a ticho! Těch divokých slonů, a nejen jich, bude zřejmě v okolním buši více než dost. Začalo se proto mezi námi této malé základně říkat Slonovka, což tu bylo myslím velmi příhodné.

Začínáme také již trochu lépe poznávat všechny ty místní vojáky i podle jejich jmen. Velitelem celé strážní jednotky je kapitán Eduardo. A ten už umí za tu dobu, co tu mezi námi působí i trochu československy. Velmi sympatický kuchař Riaula, bodejť by ne, se svým pomocníkem Bié, se snaží ze všech sil vyhovět nám v jídlech. Mají sice skutečně jen velice omezené možnosti, ale nám zatím až na zmíněné výjimky od nich vše docela chutná. Na ně tu zase platí těch pár slov umbundu která znám, vždy je to potěší a jsou potom i vstřícnější v jednání s námi.

Zde v této oblasti je nyní touto dobou vlastně zima, to je naše roční doba, která tomuto místnímu období sucha odpovídá asi tak nejpřesněji. Všechny dny jsou ale stále slunečné, oblačnost je většinou opravdu jen občas a je vždy naprosto minimální. Jinak zde k nějaké zvláštní velké činnosti není žádný důvod, kromě toho nutného obstarávání dřeva na večerní oheň a vody na umytí. Suchého dřeva je tu pro nás naštěstí všude kolem nás stále ještě více než dost. Buš je zde na suché dřevo vhodné pro oheň poměrně bohatý. Zatím pro něj tedy ještě nemusíme chodit nikam daleko.

Ta nepříjemně vlezlá zima v noci vůbec nepolevuje, a přestože i když máme na sobě každý z nás během spánku vždy navlečeno úplně vše, tedy to co tady máme k dispozici, a i když spíme pod všemi dekami, tak se nijak moc během noci nezahřejeme. A dnes ráno dokonce k našemu hodně velikému překvapení nacházíme v našem lavóru skoro až dvoucentimetrový led. A snad jenom to že, v něm nebylo o něco více vody, nebyl ten led třeba ještě silnější. Toto tedy pro nás znamená na této přibližně osmnácté rovnoběžce jižní polokoule první skutečný mráz v Africe na své vlastní kůži. Pokud nebereme v úvahu jednu opravdu mrazivou noc během cesty nákladními auty. To asi nikdo z nás opravdu nečekal. Později po našem návratu jsme si také pomocí informací od zahraničních novinářů zjistili, že se tato základna nacházela přesně na 17o14‘16“ jižní šířky a 21o55‘58“ východní délky, relativně tedy ještě hluboko v pásmu tropů. Jenže zdejší nadmořská výška, roční doba, místní biotop a další přírodní vlivy si však udělaly své.

Do již zažité ranní zimy je tu navíc ještě jedna převýzdoba základny papírovými vlaječkami i tím jejich největším generálem. Takže snad už konečně bude následovat zase nějaké příjemnější pokračování. Navíc si prý máme také všichni trochu udělat pořádek okolo všech chýší, a dokonce i v nich samotných. Těsně po obědě konečně dochází k tomu, na co vlastně všichni už čekáme více než sto dnů. Přijeli sem za námi nějací zahraniční novináři a fotoreportéři. Přivezli nám sem sebou také velmi důležitou zprávu o tom, že budou skutečně propuštěny ženy a děti, a to již během jednoho jediného týdne. Už zítra ráno prý odtud odjedou na centrální základnu Jamba a tam se potom vyřídí vše další co je nezbytné pro jejich odjezd do Československa. Kromě toho sem s nimi došly pro nás z domova dopisy od našich rodin a příbuzných. Ovšem to, že nám až sem došla nějaká osobní korespondence bylo pro nás všechny velmi překvapující, jakož i to, že mnohé z těchto dopisů měly dokonce ještě svou původní adresu do Alto Catumbela.

Novináři pomalu, rozděleni ve dvou skupinkách, dokola obchází celý náš tábor, přitom si s některými z nás natáčí několik rozhovorů. Byli všichni značně překvapeni naší zprávou o Jardově smrti během naší cesty sem na jih. Všechny světové agentury totiž doposud přinášely o nás stále jen pozitivní informace v tom smyslu, že náš pochod dopadl dobře, pouze jen s nějakými menšími zdravotními problémy. To však byly informace, které se k nim dostávali po celou dobu jen ze strany UNITA. Bylo v tuto chvíli na nich zcela jasně vidět to, to znamená bez velkých zranění či jakýchkoli ztrát na životech, jak hluboce s námi cítí, a to rozhodně bez ohledu na jejich státní či politickou příslušnost anebo snad na osobní názory. Rozdali nám totiž vše, co měli zrovna sebou: cigarety, zapalovače, kinofilmy, tužky, bloky, ale i těch pár knih, které měli někteří z nich u sebe. A navečer, než odtud odjeli, s námi ještě chvíli poseděli v našem jango.

24. 06. 1983 – Snídaně je pro dnešní ráno připravená znatelně o mnoho dříve, než je to zvykem v jiné dny, máme ji totiž snědenou již malou chvíli před půl sedmou. A ani jsme se nestačili po tom vylezení z cubatas pořádně zahřát, byla skoro ještě tma a také i poměrně velké chladno. To vše ostatní, co potom následuje se opravdu děje doslova v poklusu. Ženy spolu s dětmi si honem „balí“ na svou cestu domů. Berou si sebou většinou jenom to, co je nezbytně nutné minimum, o kterém se domnívají, že budou potřebovat na vlastní cestu. Zbytek z těch všech ostatních maličkostí nám potom rády ponechávají tady. My to samozřejmě budeme potřebovat ještě mnohem více. Je to sice opravdu jen pár malých drobností, ale všechny pro nás mají jistě doslova cenu zlata. Nevíme totiž ještě nikdo ani to, jak dlouho vlastně ztvrdneme, zde v těchto skutečně nehostinných končinách jinak tak krásné Angoly. O propuštění nás sedmadvaceti mužů totiž ještě zatím nepadlo oficiálně ani jedno slovo.

Před osmou hodinou ráno se všichni my zajatí, včetně novinářů a několika vysokých důstojníků, scházíme těsně za kuchyní u tam již stojícího nákladního auta. Na tom místě poté následuje velmi energické vystoupení takzvaného evropského delegáta organizace UNITA, ještě poměrně mladého podplukovníka Tito Chinguchi. Ten ve svém velmi energicky vedeném projevu, kromě nám již několikrát opakovaného zdůvodnění našeho zadržení, hovoří také i o tom, že prakticky všechny naše hromadné sdělovací prostředky a z nich prý zejména Rudé právo musí zásadně změnit svůj tón, jakým doposud o tom jejich hnutí píší. V opačném případě prý budou ještě mnohé problémy při jednáních o propuštění těchto sedmadvaceti československých mužů.

Fero k tomu na adresu našich novinářů ihned docela trefně a vtipně poznamenal: „Však já tých našich Jamboro dobre poznám!“ Celé toto Chinguchiho vystoupení si natáčí zde přítomní novináři na obrazový i zvukový záznam a myslím si, že je to pro ně jistě skutečně veliká lahůdka. A Saša zde při této pro všechny dosti výjimečné události exceluje jako oficiální tlumočník. Jede totiž simultánně snad ve čtyřech různých jazycích. Překládá z portugalštiny do češtiny, respektive slovenštiny, angličtiny a francouzštiny.

Dále nám už zbývá jen dosti smutné rozloučení, které se pochopitelně neobejde bez několika slz na obou stranách. Jinak se dá ale říci, že to vlastně všichni z nás snášejí docela statečně a už se žádné další zbytečné dramatické projevy neobjevily. Žádáme přitom také domů odjíždějící ženy, aby se, tedy až už budou u nás doma, pokusily poněkud zmírnit onu zmiňovanou trochu nevhodnou aktivitu našich novinářů s ohledem na nás, kteří zatím ještě zůstáváme zde. I toto celé naše loučení a poté vlastní odjezd auta s mávajícími ženami a dětmi na korbě si zde přítomní novináři natáčí a ani oni přitom neskrývají dojetí. Potom je v našem táboře absolutní klid, je tu téměř absolutní ticho a zůstává zde dvacet sedm mužů, kteří své první chvíle po odjezdu toho náklaďáku tráví absolutně beze slova, většinou je to jen tak v leže na primitivním lůžku, s pohledem upřeným vzhůru do slaměné střechy chýše.

R. P. 28. 06. 1983 – Mezinárodní červený kříž. Projednávají se podrobnosti předání unesených čs. občanů. Mluvčí Mezinárodního červeného kříže: „UNITA slíbila propustit 38 čs. žen a dětí, ale zatím „váhá“, zda má propustit také zadržované československé muže a Portugalce.“

Zdroj: SAZEČEK, Lubomír. Zajati v Angole – Přepadení a pochod. Brno: L. Sazeček, 2008.